Pekelný žaltář.

„Hoši, hoši, vesele,

dnes je boží neděle.

Po chorých se otec shání

matka šla už na kázání;

hoši, jenom vesele,

dnes je boží neděle!“ –

„„Co to ukrýváš? –

Ukaž, bratře, jen,

pověz, co to máš,

odkud klíček ten?““ –

„Zůstal otci ve stole,

když byl volán přes pole,

já to zřel a šup,

do kapsy mně hup’! –

Děti, jednou jako skokem

mrsknul jsem tam kradmo okem,

tam vám toho div a div!

nevíš, po čem hledět’ dřív.

Po chorých se otec shání,

matka šla už na kázání;

hoši, hoši! pospolu,

koukněme se do stolu.“ –

„„To tu toho! Pane bože!

klíšťky, pilky, divné nože.““ –

„Nehraj si s tím zavírákem,

hoň se radš tam za čtverákem,

láhvičku by vrátil zas;

kdo ví, jaký jed v ní as.“ –

„„Co’s to našel? – V sviňské kůži,

v každém rohu zlatou růži,

na hřbetě ten divný znak,

těžké spony z předu pak;

kniha jako celý svět,

kdo by tak v té knize čet’!““ –

„Což je o to, znám to taky. –

Aj, aj, hoši, to jsou háky! –

Ba, ty nejsou v slabikáři.“ –

„„Ani v bibli, ve žaltáři.““ –

„Vždyť to žaltář. Ano, ano,

zde to stojí zřejmě psáno,

každý tah mi zřetelný,

čti jen: „Žaltář pekelný.“ –

Bych jej zavřel? – Kam se děje? –

teď mi teprv štěstí přeje!

To jest ona černá kniha,

o níž se mi v hlavě mihá

babiččino povídání,

že prý duchy pekel shání,

opustit jim káže noc,

v čtoucího je dává moc.

Po chorých se otec shání,

matka šla už na kázání –

Hoši! to vám bude švanda,

až sem přijde pekel banda

a já, jako mocný vládce,

k své je nechám skákat krátce;

lavice ze školy brát,

kantorovi metlou dát,

hlídačovi hrušky střásti,

na hodinách rafij zmásti,

hospodyni na faře

z hrnců hnát vše u vaře! –

Bojíte se? – Ale děti,

mou jen vůlí vše se sletí,

mou vše vůlí zmizí zas,

nezkřiví vám ani vlas.

Hoši, jenom vesele,

dnes, ba dnes je neděle;

po chorých se otec shání,

matka šla už na kázání

a my sami na cele;

vesele jen, vesele!“ –

Hoch už chtivě chýlí hlavu

ku pestrému písmen davu –

divná slova skládá z nich;

i ten červ tam v trámu ztich’.

„Vidíš? – myš a ptáka spola –

šedý to pan netopýr –

jak se motá v divná kola!“ –

„„Na bidle-li zříš jej tkvěti?

zříš, jak jemu ve zápětí

oknem tiše šumí výr?““ –

„„„Pěkně vítám, pane sejčku,

vítám, kmotře kulichu!

Nebude vám horko, strejčku,

na peci v tom kožichu? – “““

„„A ty myšky, ještěřice,

hoši, hoši, to je shon!

Tu zas hmyzu na tisíce

ze všech skulin do světnice! – ““

„Což je po tom, já chci více,

chci a chci, by stál tu on! – “

Jak to praská pod pekelcem!

kamna div se nezboří,

světlo tam a nehoří –

kachel klesá před vetřelcem,

za hlavou se pakozelcem

černý pes z nich vynoří.

Žhavé oči z hlavy svítí,

s hrdla visí řetěz žhavý. –

Venku vše se v slunci třpytí,

zde pak náhlé noci děs. –

Vypukly v pláč usedavý

a pak tiše v koutek tmavý

schoulily se děti kdes,

k jejich nohoum uleh’ pes. –

Noc a děsné ticho vládne. – –

Přede dveřmi kroky pádné

a už stěžej zasténá.

„Tatínku!“ – Dál ticho vládne,

v dveřích socha kamenná.

Žaltář tam – zde stíny noci,

děti jeho v pekel moci.

Ztraceny! tak duše kvílí.

Zachraň je! zní v srdci hlas.

Spěchej, otče, kvapí čas!

„Moje děti!“ –

Ale tělo beze síly –

pusto v duši bez myšlénky,

hrozno v srdci bez naděje! –

Slyš! tu zvuk se s věže chvěje,

v duši bodá cinkot tenký

a co blesk to myslí letí

a co bouř to srdcem věje!

Dokud mši že svatou světí

před oltářem božím kněz,

nemá moci pekel děs;

a než dočte u oltáře,

zde-li otec ze žaltáře,

co čtly děti, přečte zpět,

aniž vázl, neb se plet’,

zachráněny děti jsou.

Vrátilo se v oudy žití;

skok – vždyť nesmí déle dlíti –

a už schýlen nad knihou.

Jak se divně písmo rojí,

každá čárka rarach sám,

brzo skáče, brzo stojí,

teď zas proti druhé v boji,

tu zas jako had se svijí –

vše se plete, smysl mijí,

vše hned tu, hned zase tam,

pekel mam vše, pekel klam.

„Pomoz, pomoz, pane, nám!“ –

A jak žehná křížem knihu,

zavíří vše v divém mihu –

mrtvé, klidné písmo zas.

Spěchej, spěchej, kvapí čas! –

První, druhá, třetí řádka.

Aj, teď počla teprv krátka.

Bzukot, hukot ze všech stran,

sykot, vykot neslýchán.

Běh to koňů dupotavý,

skok to kozlů klopotavý,

jasot to lovců a hasot to fen

a v to bouře a blesky a vichrový sten.

Otec čte klidně, beze zmatků,

slovo k slovu, k řádce řádku.

Spěchej, spěchej, kvapí čas!

Jaké nové hrůzy zas? –

Z koutu skřek a výkřik náhlý.

K duši otci hlasy sáhly,

v čelo ženou chladný pot.

„Otče, otče!“ – tak to volá,

každý výkřik v srdce hrot:

běda, jest-li neodolá!

„Otče, pomoz!“ a zvuk zesne,

jako mukou zadušen –

ještě jeden slabý sten

a pak ticho smrti děsné.

Dál čte otec bez ustání,

čte a nedbá naříkání,

ještě bůh mu děti chrání!

Spěchej, spěchej, kvapí čas! –

Nové hrůzy strojí ďas.

Temný praskot, kouř a žáry,

rudá záře požáru,

dravec lačný rozpjal spáry,

žhoucí spáry ku zmaru.

Se všech stran se plamen valí,

ohně žár už tělo pálí –

ale srdce neupálí!

Dým už v hrdle dechy dusí –

ale vůli neudusí,

spasit děti otec musí! –

Dále, dále! – řádku ještě,

již jen slůvko zří tu stát.

Běda! – v tom ze jisker deště

zahřmí stěn i krovu pád...

Otci noc už zraky kalí

v prach a žár se tělo valí,

rty však ještě zašeptaly

spásné slovo poslední!

Jasné slunko polední

v poklidnou se jizbu směje.

Zvonů zvuk se s věže chvěje,

kolem otce dítek shon.

Anděl páně! Anděl páně!

klidně zní to v širé pláně;

spásu hlásá lidem zvon;

spásu v stuhlé srdce hučí,

v strnulou tak duši zvučí –

a už ze rtů zazněl ston,

a už oči otevírá,

v náruč otec děti svírá,

ve smavé jim tváře zírá –

a pak ve žár uhelný

vrhá žaltář pekelný.