PEKLO ŽIVOTA.

Poprvé, dítě, otvíráš

své oči udivené –

jaký to vír smrtonosný, jenž v zrak náš

čpavé ty dýmy žene!

Nač tohle všecko? Nač v parách smrdutých

dny trávit, měsíce, léta –

když kdesi daleko, v panensky netknutých

lesích sta květinek zkvétá,

když luhy dýchají z večera stříbrnou vlahou

a ve dne barvami svěžími?

Jak tobě odvětit, dítě mé? Tvou hlavu drahou

slzami zrosil jsem horkými.

Na světa řád ptáš se svým užaslým zrakem,

tvé „proč?“ tak krutě se v hruď mou vrývá,

můj obzor zářivý pokryl se mrakem,

pták ztichl zázračný, jenž písně nadějí zpívá.

To nejbolestnější, co svět ten činí peklem,

co vraždí život v šílenství proklatém, vzteklém,

tvá mysl dítěcí nepochopí –

Tváře tvé chmuří se, oči tvé děsí se

a přece malý tak,

maličký pohled do bídy, zoufání uzřel tvůj zrak –

uzřel jen krvavé stopy,

ale ne bojiště strašlivá, běsů všech supění,

krvavé vraždění požárů záření –

jen trochu dýmu z továrny zaválo do tváře

a přece vyrostla představa, jakoby krvavá záplava,

představa strašného žaláře.