Pěkné předsevzetí.

Kdy bude konec trápení?

Ach! plna je ho ves,

proklaté pro nás husličky

Čud rozkacený snes’,

v nichž tuhne ruka v železo

a pálí čápovec...

hlavěnka chladne, šediví

a páteř schne i plec.

Těm huslím já jsem neuvyk’,

nechť zvyká dárce sám! –

jiných slaďounce hovorných

z javoru udělám;

cymbálík žence, dětem svým

fujarky jako květ,

a vydáme se na cestu

na onen boží svět.

Tam u těch zlatých nebes vrat

začneme hráť a pěť,

bude se tlačiť všechno ven

Slováky uviděť,

a přijdou svatí andělé,

a přijde pán bůh sám,

pak sejmu pěkně kalúpek

a úklon udělám.

Hned Panně roucho políbím,

i celičký můj rod,

a začnem zase prosebnou

překrásně, jako z not;

a budem hráti: „Bože můj,“

vše čistě – “Nitru“ též,

bo Slovák ani při hudbě

nezvyknul na faleš.

Bůhli se optá: „Zkad jste vy?“

ukážu mu tu skrýš:

tam z Tater, panko, ubožák,

kam jistě nevidíš;

tam nouze, křivda, samý pláč,

však chtělli bysi včil,

ty bys to očka mrknutím

do jista zjinačil.

Tak budu pěkně domlouvať,

a přidám huslí zvuk:

Prosím tě, Panko, poruč, ať

jde se mnou Svatopluk,

ten jistě všechno napraví,

nežli se v úplň stmí:

ti dole jsou jen chudáci,

žádný nic neumí.

A dobřeli tam pořídím,

hned začnem znovu hráť,

že musí každý andělík

radostí vyrůstať;

že budou všemu nožky hráť

a utájeť se dech,

až řekne Otec nebes sám:

„No, brate, už to nech!“

Tu řeknu: Pěkně děkujem –

pán bůh vám naděl zas,

posuď jsme byli žebráci,

včil budou páni z nás;

a chytnu oblak, upravím

jak Maďaři svou loď...

no, Svatopluku tatuško,

tak nás už doprovoď!