Pěkné zvíře.

Nasadil si Pišta na dvůr zvíře,

chytnul si je kdesi,

a zvířátko v pěkné rostlo míře,

ale běda! nepodobno k víře,

žralo statky, planiny i lesy.

Sameček to statný, dlouhé srsti,

svižně běhal všady,

chytnouť však se nedal prostou hrstí,

hrabal, ryl a v raz byl ukryt v prsti;

říkali mu deficitek mladý.

V samých žertech podryl zdi i sloupy,

pravý nenasyta,

vrtěl sebou, jako by měl roupy,

až s čeledí hospodář ten hloupý

lapnouť umínili deficita.

Chytali a začli při ocase,

v raz že prý ho zhubí,

ale běda, zvíře k vlastní spáse

jak dřív v sloupy tak i nyní zase

v ruce zaťalo jimi ostré zuby.

Bylo zle, a pomoc žádná v skoru.

Kol šel Janko mladý:

„Slyš, Janíku, nám už do úmoru,

pomoz valaškou svou na potvoru

anebo nám podej aspoň rady!“

Radu, teď? jaj! dokud býval malý,

chtěl jsem dáti z drátu

za kus práva na tlamu a svaly

koš a pouta, však vy jste se smáli,

včil se za slib jakýs nepomatu.

K čemu taky, mějte pro zábavu

zvířátko to zlaté,

krmte je a neztrácejte hlavu,

svobodu mu dejte za potravu,

ještěli tam jakou v torbě máte...

Ovšem svoboda ta padne celá

i drob všelijaký;

neboť pomoci již není žádné,

až se přecpe ono zvíře zrádné,

snad že pukne, svoboda však taky.

A teď s bohem, dobře se tu mějte

v stálém času broji,

tahejte se, basamujte, klejte,

nebo znova v chytání se dejte:

já jdu k bratrům zpět a k mamce svojí!