Pěkný dar.

Od jezera přes mýtiny

sivý holub letí,

u myslivny na buk padá

do zelených snětí.

Nežli v dole nad hajnicí

slunce okem kmitne,

s druhé strany k holubovi

holubice slítne.

Divoký je holub sivý,

holubice krotká;

jaký osud její bílé

ňádro asi potká?

Potkalo ji štěstí krátké,

časy jen se mihly –

ne za matkou, za otcem jen

děti z hnízda tíhly.

Nermuť srdce, holubice,

zaplaš žalosť skrání,

neběduj, však volný holub

v lese nezhavraní.

Ale kdyby sesokolil,

těš se tomu svodu,

holub roste pro otroctví,

sokol pro svobodu!