PĚKNÝ DEN.

Vyšel jsem dneska, bych viděl, jak svítá...

Syrovou vůni schnoucího žita

chytil jsem v chřípí a ssál...

Křepelka volala pod mezí kdesi,

v dálce se mlhami pařily lesy,

a východ v žlutavých plamenech stál...

Slunce se vyhouplo slavně a tiše

nad slávou polí a nahotou skal...

Dravý pták luňák, jenž stoupal do výše,

v ústrety jemu zavýskal...

A potom? – Nebyl to přelud? – Nebyl to sen? –

Po polích kráčel omladlý den!

Šel. Hladil svízel, k chrpám se shýbal,

čekanky věrné na mezích líbal,

čtverácky rozhoupal kde který klas,

bílými břízami u lesa třás’...

Cvrčkům děl: „Skřípejte!“ – Ptákům řek’: „Pějte!“ –

A polím rozkázal: „Co máte, dejte!“ – –

Vyjeli koně, voli a krávy –

zahrčely vozy, rozlehl se zpěv –

zajely kosy do bujné trávy,

před nimi vylétla koroptev...

Oživly cesty do polí, z polí...

Od města šel řezník, toče si holí,

myslivec po stráni kobercem vřesu

pospíchal se psem k modrému lesu...

Ještě výš na stráni junáci zdraví

do řady žitné mandele staví. – –

Lidí je všude k radosti zraku,

jako když naseje vlčího máku...

Za jitra slunečno – k poledni vřelo:

sekáč si utírá rukávem čelo,

voli jdou sehnutě, jak jha je tíží,

děvče se únavou prohýbá v kříži...

Umlkly písně, každý se kloní,

jen kosy stříbrně o stébla zvoní...

A přijde večer celému světu...

Na polích zavládne prohřátý klid...

Uprostřed návsi, kde lípy jsou v květu,

sejde se k besedě svobodný lid.

Zašumí hovor, kde šuměly včely –

ozvou se žerty, a zazvoní zpěv –

ve zdravých chlapcích s ožehlými čely,

v děvčatech hladových zabouří krev...

Osiří náves... Do tmavých lánů

objati vyjdou vždy dva a dva...

Jsou, země, tvoji... Vrátí se k ránu,

jak chtěla silná vůle tvá...

Z tvé dlaně vstanou, jak obilí vstává

na jaře k slunci z rozrytých lích –

jak zrno budou, když moci se vzdává:

šumění, šepot – nářek a smích...

Z tvé dlaně vstanou, jak opilí vínem,

uzrálým v stráních, jež k jihu se dmou –

a půjdou nocí tvou užaslí činem,

hořící krví a osleplí tmou...

Jsi, země, svatá, jak těhotná žena,

tvé noci mdlobné, jak mrákotný sen –

jsi, země, plodná – a buď velebena –

i syn tvůj čistý: úsměvný den. – – –