Pěkný párek.

Sešla se hvězda s červánkem,

co budí k ránu ze sna zem.

„Kamž?“ Tu červánek odpoví:

„Vedem koníky Sluncovi.

Musím je spřáhnouť ke koči,

co za den nebe obtočí.

U večer – musíť rovněž býť –

k moři jdu koně vyplaviť.

Přijdi jen, hvězdko, večer sem,

až mi po nebi pojedem.

Kamo můj bičík zavládá,

statisíc perel napadá.

Po skalách, pláních, po lese,

kvítí je v ňádru ponese.

Ptáčíci přijdou z končin všech,

sezobou z kvítí perel těch.

Ty se jim ale k pokonu

v hrdelci změní do tónů.

Z hrdel je v lese, v poli kdes

vypějí ptáci do nebes.

Slunko však všecky v okrsku

zachytí síťkou paprsku.

Ozdobí bič můj – bičík dol...

a tak to chodí kolem kol!“ –

„Tak to?“ dí zora, zořice,

hledíc červánku do líce.

„Aj to chci večer také ven!“ –

Teď chodí spolu den co den.