Pěl skřivan...

Pěl skřivan vášnivou svou lásky píseň

pod azurem bez konce, jak tvé oko,

mně v srdce padla sladkých tužeb tíseň

a naděj tryskla v duši přehluboko,

když kladla's na mou hruď, jež blahem vzplála,

svou hlavu, slza na brvách ti hrála –

leč ty jsi lhala...

Pln kouzla večer byl a my šli sami,

z tvých modrých očí lásky zář se lila,

jen oko Boží zřelo, nad mlhami

když mystické sny svoje luna snila,

jak na rtu ret v mém objetí jsi stála

a v lásky vyznání tvář tvoje plála –

leč ty jsi lhala...

Je smutná jeseň, list za listem padá,

pel illusí se s křídel duše ztrácí,

mrak smutku nezdolný se v skráni skládá

a v duši cosi hrozného se kácí –

však silou vůle, silou pohrdání

se zapomnění zvolna ke mně sklání,

neb mysl má vždy klamem pohrdala –

a ty jsi lhala...