PELHŘIMOVSKU

Tím krajem zatichlým jsem bloudil rád,

kde vedle panských drobná selská pole

jen mohla zbožně, zakřiknutě zrát,

s těch mírných vršků zřena v širém kole;

s malými potoky a lesy ztemnělými,

kde střídají se háje přelíbezných luk

a maličkých měst slabě tenké dýmy

vždy poblíž křížových cest, božích muk.

Svou tichou lásku, časem zakřiknutou

já z odříkaných ctností tvých si zachránil,

té drsné pokoře tvých lidí na kov zkutou

já od dětství se učil, žil s ní, o ní snil,

ty koute, kde se rodí drobní dělníci

jen z prostředků a potřeb, jež jsou nejskromnější,

dle kamenitých polí v kopce jež se vejší

dle drsných větrů v nečasy ne měnící.

Že lidé z drobných políček tu žili tíž

a z drobných řemesel pár vykřísli jen grošů,

chudého bratrství jim Kristus nesl kříž,

nic nevzali si v Káni Galilejské z košů

a vzešel-li kdos z ducha toho – básníci

to byli narození v chudobě, jež zebe,

básníci ráje duší ohlašující,

jež lidé nenajdou však nikdy – mimo sebe.

Těm, kteří vytrvali v městech Tvých a vsích,

sedřeni prací, mnohdy při políčku v pláni

a pří své koze, bramborech a při ovsích,

ti strážci nového jsou milování,

jsou drahocennější než mízy čerstvých míz,

uniklé kdysi v Ameriku do ciziny,

neb Vídní strávené, jí pohlcené kdys

a zhrdavě pak mžourající do otčiny.

Těm, jimž je kráčet zapadlostí tou

tak líbeznou, tak vzdálenou, tak svěží,

ořeším po mezích, lučinou svítivou

až k městu starodávnému s tou štíhlou věží,

již neubrání se a z duše dojati

si spředou chlapectví své z radosti i žalů,

svých druhů podoby i svojich učitelů

a mnohokrát se ještě vděčně obrátí.

A bude zdát se jim, že nový duch a čas

jak doléhá sem vlnami, cos křísí

v nadějích lidských a že na polích ten hlas

všem pracovníkům náleží, ne čísi

jen výsadě, ne zámkům, pýše církevní,

ne cizincům, již neznali tvé řeči,

ty, město, vévodící krajině a v ní

skromnému lidu, pevností jenž křemen předčí.