Pěnice slavíková.

I hle, má pělka rozmilá

v hedvábu šedého peří,

jaké si hnízdo uvila

v šeříku omladlém keři!

Prostorný stánek, vetchý však

pro také pěvkyně děti;

bojím se, že ho severák

odnese z trojpruté sněti.

Škoda! Leč přes to rád ji mám;

sotva den v zoři se zrodí,

potají za ní chodívám,

jak druzí na koncert chodí;

zavírám v srdce její zpěv,

nořím se v myšlenek moři,

za perlou sbírám perly zjev,

jež v hloubce duše se tvoří.

Zpíváť mi v sadě, na nivě,

krása jí ze srdce šumí,

sdílnou hruď lidskou zvonivě

v záchvěvy přivésti umí;

div tvoří plný zvučných něh,

kamkoli sletí a pěje,

v keřů i v lidí ňadrech všech

kvetoucí zázrak se děje.

Jakmile jitřní zazpívá,

bují a voní to v sadě;

poupě se náhle zardívá,

v přístěnku děvčátko mladé;

obé se divem rozvíjí,

růže i panenka bledá –

jistě je láskou opíjí

zpěv tvůj, má pěnice šedá.

Zpívej jim, zpívej vše, co víš,

oběma, ptačí má knění,

nad první ruch těch květů již

v ostatním životě není;

přál bych jim věčnost takých chvil,

a než bouř žití je zdrtí,

aby je anděl políbil

polibkem blažené smrti.