Peníz daně.

Jdeš smutný, truchlivě na prsou ruce v kříž

a vůně chrámové a vůně růží všech,

co vesna zplodila, na cestu tvou dští dech.

Jdeš smutný s otázkou k přítelce zlatovlasé,

kam jdeme, dítě mé, neb v temnost zříš a zříš.

Ó bys se kormoutil pro dívky cudný zrak,

který jest temný též, však září sladce tak!

Bys byl tak zkormoucen, to byl by šťastný den,

dojista lepší byl a úrodný byl dosti;

však jsi o diadem, o žezlo zarmoucen.

Tvá strasť je bloudění, tvé zničení je klam

a pláče srdce tvé, že bije v ně déšť hvězd.

Ale jsou propasti a klesni na dno sám

a bude dobře ti a bude dobře zemi,

když nezvedne se již prach hanobených cest.

Či klesni aneb věř, když krok jde údolem,

že pluješ královstvím, že daň svou dává květ.

Ó srdce na srdce a utěšeni snem

anebo ve propasť či volte ve hrob dolů –

leč věřit sladkost je, jako je na rtu ret.

Pak ihned rozumíš, když paprsk chví se s hvězd

a luna stříbrná hrá v chladných paprscích,

když filomely sen spí prostřed ňader tvých,

ó sladký anděli, dští vavřín, myrta věnce:

vše dává královi, což krále vskutku jest.