PENÍZE.

Jako když si ptáci hrají,

švitoří a poskakují

v ratolestech jarních stromů –

Francescovi učedníci

v smavém háji u Assisi

radostně si zpívali.

Tu Francesco tleskl v dlaně:

Tiše, bratří! Vážné slovo!

Všechny zásoby nám došly.

Pilně jsme sic pracovali

na zahradě, na vinici –

ale, než-li přijdou žně,

žaludek se často ozve,

lampu žití dolévati

nutno čerstvým olejem.

Bratr tělo má své právo.

Nuže, co si nyní počnem?

Ještě moc jest lásky v lidech,

kteří prosby neoslyší.

Nuže, bratří, půjdem žebrat.

Aby teskno nebylo nám,

vezmem s sebou si dvě družky:

Chudobu a Pokoru,

budem prosit jménem Krista,

jenžto zaručil, že číši

vody stokrát odmění.

Berte, co vám lidé dají.

Berte chleba, berte fíků,

berte hroznů, berte zelí –

jenom peněz neberte,“

neboť ty jsou svůdcem duší!

Bratří otce políbili,

vzájemně se zobjímali,

zazpívali svatý žalm,

rozešli se do vísek.

Bratr Lev hned s kraje vísky

zastavil se v osterii,

aby prosil jménem Krista.

Hostinská mu rozmrzelá

postavila číši vína,

ale Lev jí poděkoval:

Otec můj jen vodu pije,

a já měl bych víno pít ?

Prosím raděj o kus chleba.

Hostinská však rozmrzelá

zlaťák na stůl hodila:

Tedy vezmi tento dukát! –

Má či nemá? Jak se třpytí!

Jak je těžký! Může za něj

koupit chleba, zeleniny –

kdo pak z bratří tolik získal?

Uschoval jej do kapuce,

neboť kapes neměl žádných,

a šel dále po žebrotě

s Chudobou, svou nevěstou.

Večer v chatě položil si

dukát na stůl, měsíc svítil,

a ten peníz zrádným leskem

zaplápolal, počal mluvit,

vypravoval život svůj:

Král mě raziti dal z kovu,

jehož dobyl v kruté válce

se sousedem: Spálil město,

vydrancoval hrad i chrámy,

svaté nádoby dal rozlít

a z nich razil dukáty,

jako vítěz dal v ně vyrýt

v pýše svoji podobu.

Zlatem tím dluh splatil židu

Abrahamu, jenž mu půjčil

na lichvářský úrok peněz,

by měl na žold do války.

Abraham šel z hradu krále,

nesa těžký měšec zlata –

a tu spatřil v malém domku

dívku plakat černookou.

Vlasy dlouhé po kolena

jako eben – ale líce

bílé z krásy, bledé z hladu.

Dukátem ty oči svedl

Abraham. Co je mu po tom,

že ty tmavé, zářné oči

zoufalé a zneuctěné

zavřely se v mořských vlnách...

Ale pomsta nikdy nespí.

Lupič zabil Abrahama,

odnes jeho těžké zlato

a pak v krčmě pil a pil,

za noc propil jeden dukát

v černém víně jiskrném

a pak v hádce se svým druhem

pobodal jej dýkou svou.

Šenkýř v chudé osterii

dávno neměl takých žní.

Stržit dukát za večer!

Natáh se a nechal práce,

myslil, že je boháčem,

nechal se jen ženu dříti

na poli a vinici.

Žena zlato proklínala,

že jí neřád vneslo domů,

a prvnímu žebrákovi

vtiskla dukát nešťastný.

Lev byl tímto žebrákem,

před ním se teď v záři luny

třpytil ohavný ten dukát,

peníz hříchem zbrocený.

A teď chápal bratr Lev,

proč Francesco, otec dobrý,

zakázal jim žebrat peněz,

neboť každý, každý peníz

má svou hříšnou historii,

z hříchu zrozen, rodí hřích.

Vraceje se podél řeky

mezi bratry, ptáky Boží,

dukát hodil do řeky.

A byl rád, že lesklý svědek,

jenž znal jeho neposlušnost,

zmizel navždy z toho světa

a že na něj nepoví.

Ale když šli bratří lovit,

vylovili velkou štiku

a té našli v žaludku

třpytný dukát! Rozplesáni

chvátali s ním k Francescovi.

Francesco jej vzal a volal:

Bratře Lve, znáš tento peníz?

Podívej se, podívej se!

Mlčíš ty – a ryba mluví!

Ryba musila nám říci,

že jsi k nám byl neupřímný,

z hříchu že ses nevyznal!

Podruhé poslouchej otce –

a když chybíš, vyznej se mu,

aby na tě žalovati

nemusil zas němý tvor!