Pěnkavka.

Pohoda chodí po lese,

líbezná panenka, hezká,

studánky povrch leskne se

zrovna jak stříbrná deska.

Slunéčko těká po mechu,

včely hloub květů cos kutí;

k blažené chvíli oddechu

pod sosnu uléhám s chutí.

Slyš! Tvé-li zvučí zpěvánky,

jarní sne bučího mlází,

či na tu desku studánky

někdo mi dukáty hází?

Podivná kouzla! Květ i chvůj

chvěje se štěstím a voní,

jakmile s výše výkřik tvůj

sestupně v půltónech zvoní.

V košilce podál kmentové

do dlaní bystřina tleská:

„Jaro nám nese hotové

pěnkavčí toulalka veská!

Veselo v záři pohody –„

a zase tleská si v dlaně –

„šumím jak víno. Na hody!

pít pojďte, ptáci i laně!

Pít pojďte, kdo jen uslyší,

z volnosti zdroje a světla!...“

Dumám, a v ňader zátiší

zpěvná mi útěcha zkvetla:

V žalu, co v duši zůstává,

v rubíny písně se hlatí,

srdce-li křídla krvavá

jaro nám úsměvem zlatí!