PENSEROSA.

U okna jsem tebe viděl,

stálas tichá, zamyšlená,

bez hnutí, jak mistra dlátem

v bílý mramor spjatá žena,

jehož času vírným křídlem

nedotkla se ani změna.

A já ptal se: Co as mohlo

vrhnout v přemýšlení tůni

srdce tvé, v němž tklivá něha

duši tvou, v níž láska trůní,

a já dýchal v podvečeru

samoty tvé tichou vůni.

A chléb klidu a chléb míru

bral jsem z nehnuté tvé ruky;

cos jak tichá, cizí hudba

kleslo v nitra nesouzvuky.

Světlo buď! tak tvůrce volal

ve atomů první shluky.

To tvé tiché zamyšlení

dojalo mne písní jemnou,

duch, jenž stále badá, hledá,

předtuch střásl tíži temnou

a klid děcka a klid noci

a klid hrobu byly se mnou.

Cítil jsem, že duší světa

není věčná války vřava,

nýbrž mír a pokoj, ticho,

z těch že pravý život vstává,

závratnou až hloubkou klesá,

jako v moře kámen, hlava.

Ovál mne klid velkolepý

pralesů a spících moří,

svátých listů v podjeseni

i severních bájných zoří,

klid, v nějž – sotva člověk zmizí –

– velká příroda se vnoří;

klid, jenž rukou gigantickou

člověka ruch matný smete,

sfingám v poušti závoj z písku

kolem bujných prsů plete,

klid, jímž smutný kalich blínu

v zříceninách šerých zkvete.

Přelet’ úsměv po tvé tváři,

socha v bytost proměněna!

Krátký přechod, snů mých číši

rmutná potřísnila pěna.

Neprchej! vždyť tak jsi krásná,

tichá, snivá, zamyšlená!