Pensista.

To první jeho jest, jak vstane v dobu ranní,

že ptáky obslouží. Kus housky při snídaní

jim vždycky nechává a kousek cukru sladký.

A ptáci ráno vždy tak toužně hledí drátky,

zda již se objeví, a plesně křídly tlukou

a tíkají, když jíst jim vlastní dává rukou.

Jej váda jich a zpěv i koupání tak baví,

co zatím prázdní se ten koflík bílé kávy.

Pak, list-li dojde, čte. Nejvíc mu dcera psává,

jak muž ji miluje, jak šťastná je a zdráva,

a konec: „U tebe jsou stále myšlénky mé,

jen přijeď, přijeď už, pak víc tě nepustíme!“

Však on vždy otálí, jsou ještě krátce sami,

a dokud vnoučátko mu dcera neoznámí,

chce žíti ještě sám. Co čeká na něj blaha!

Ze snů se probudiv, po holi svojí sahá,

jde na procházku ven a vůni květů loká.

Jej, který skřípot per jen slýchal, ptačí sloka

teď jímá do duše a v duchu sám se diví,

jak v šerém bureau svém to vydržel, když nivy

se květem šatily a slunce na ně plálo.

Jak po čtyřicet let o všem tom věděl málo!

Však dvakrát nahradí si všecko nyní za to,

po tváři mihati si nechá slunce zlato,

a v trávě krásný květ zrak často spoutá k zemi.

Rád chodí do parku vonnými alejemi

s tou děcka radostí a těžkým krokem kmeta;

on do vln jezírka tu rybám drobty metá,

jak přijdou, číhaje, a najdou stravy vkrátku.

Pak někde usedne si v stínu na sedátku,

tu čítá noviny, kde nejvíce ho baví,

kdo v službě povýšil, a potom bez únavy

jde zpátky domů zas, vždy spokojen se tváře.

Však druha potká-li kdy svého z kanceláře,

hned s ním se zastaví a barvy vezme živé,

by jemu vylíčil, jak teď je mu a jak dříve

mu bylo v poutu tom, kde duše mře a tichne.

A v duchu radosť má, když soudruh zticha vzdychne.