PENTECOSTES.

Den desátý, co truchlí učedníci!

půst tuhý příliš zmrazil jejich údy,

jich kolena už vrostla ve prsť půdy

a duch se modlí jenom zřítelnicí.

Dnes poslední den Jeho přislíbení!

dnes spadnout má žár Jeho Parakleta,

dnes pochybnost jak stéblo shoří kletá

a taje shlednou v sladkém vytržení. –

V tom v okna lehl požár červánkový,

jak purpur hořel, krví do vnitř stékal,

hlas bouře venku nad střechou se vztekal

a třásl základy a zdmi a krovy.

Vzkřik’ Petr: „Nyní jest ta divů chvíle,

och, cítím oheň, jenž mě žhoucí tráví,

a duch můj jako fénix plápolavý

v něm znovuzrozen v nové míří cíle.“

Děl Tomáš: „Juž s mých očí bělmo schází

a svatých stigmat purpurové díry

jsou zdroj, zkad prýští síla mojí víry,

před níž i smrt se zahanbena plazí.“

Jan vzhořel radostí: „Sny naše zrají,

juž klíčí svoboda a rovnost pučí,

juž s otrokem si pán kles’ do náručí

a v lásce světy vše se objímají.“

A oheň svatý nad hlavy se nese,

žár jeho bytosti hloub naplňuje,

všech jazyk nadšením se rozvazuje:

„Ty, Pane, voláš v žeň, my jdeme v plese.“

Zas dům se zatřás, brána ve dví letí

a ven jde hlouček Božích apoštolů:

nad sebou ještě Ducha aureolu,

v níž zdají se jich hlavy krváceti.