Penthesilea.

V svém hněvu Achill neúprosný

u černých lodí prodléval,

ni noc, ni jitra úsvit rosný

nesnesly úkoj v jeho žal.

Tu vrazil Nestor večer jednou

v stan hrdinův: „Ó reku, vstaň,

než v propast nové ztráty bědnou

nás všecky zhroutí boha dlaň!

Bůh jistě opustil své nebe,

jak blýskavice hřmí v náš dav,

chce dráždit k novým skutkům tebe,

vzal na se tvého těla háv.

Táž postava, týž povel smělý,

na voze ční pln nádhery,

hřmí v útok, v toulci tvoje střely,

kol skrání tvoje kučery.

Táž podoba, tvé tváře rysy,

zbroj stejná s tvojí, meč i štít,

v boj neznámý jde jak ty kdysi,

ó neváhej, spěj s ním se bít!

Tak řádí, zuří mužů lesem,

chce pomstíti smrt Hektora,

ten cizinec dnes pouze děsem,

zmar bude zítra tábora!“

Vstal Achill. Těžký oštěp chytil:

„Bůh, plémě hadí, přeje vám,

ví, třeba abych v boj se řítil,

že musím se bít s sebou sám!“

A letí, letí, černým stínem

juž mezi Trojských vozy vpad’,

vše tepal kolem bleskným klínem,

vše deptal, kácel napořád.

Aj hle, tam z oné husté vřavy

se tyčí k nebi statný rek,

to jeho plášť i chochol vlavý

i chůze, jak to Nestor řek’.

A utkali se. Divým vztekem

tak Achill nevzplál jaktěživ.

Pláň zaduněla bitvy jekem,

toť starý Achill jako dřív!

Boj dozuřil. Mrtvého reka

dal Achill přinésti v svůj stan,

krev černá přes nach pláště stéká,

zbroj bohatýrská plná ran.

I hledne blíže ve tvář juna –

šat strhne – trne v úžasu,

hle, dívčí ňadro jako luna

se noří v krvi do vlasů.

Tvář spanilá i v samé smrti...

Leč všecko mramor, všecko led.

I cítil Achill, jak vše zdrtí,

byť chtěl to milovati, hned.

A skočí znovu, oštěp chytí:

„Co Ares chtěl, to dosáh’ dnes!“

A s divým smíchem v boj se řítí,

ó Trojo, tenkráte se třes!