PERLA.

„Plujem mořem. Hravé jeho vlny,

jeho volné, hrdé, hravé vlny

veslo moje v tempu přesekává.

Hrdé vlny hrají s bokem lodi,

lodi zasmušilé, galejnické.

Otrokem jsem pyšných, bídných pánů.

Otrokem jsem: denně brázdím vlny,

volné vlny neskrotného moře,

z pohádkového dna jeho denně

lovím krásné, drahocenné perly.

Mladé moje zotročené tělo

denně klesá v dravou jeho náruč,

aby těm, již připjali mne k veslu

černé, zasmušilé naší lodi,

vynášelo mořských perel lesky.

Pán můj zástup otrokyň má mladých,

krásných, sladkých, hrdých mojich sester.

Jedno slunce sžehlo naše těla,

jedny háje palem byly naší vlastí, –

jeden bídák odvedl nás v dětství,

pod jednou tu střechou otročíme.

A těm krásným hrdým družkám mojim

kolem hrdla, boků, nad kotníky

věsí pán můj šňůry bledých perel,

aby jejich tajeplný blyskot

dráždil jeho zmdlévající vášně.

A já, mladý, hrdý, krásný barbar,

já, jejž žena nikdy nepolíbí,

lovím ze dna moře ony perly.

Jednou jenom kles' jsem na kolena,

a má hrdá, mlčelivá ústa

zachvěla se tisícerou vášní

na kotníku nožky, ověnčeném

šňůrou tajeplných mořských perel.

Spatřili mne. A mé mladé tělo,

toužící po retech krásné ženy,

sbili krutým retem panské knuty.

Plujem mořem. Hravé jeho vlny

v krůpějí se tisíc v slunci tříští,

a na bílé, horké jejich pěně

pohrává si tajeplný záblesk,

opál perel, snících na dně mořském.

Slunce žhne, až v morek kostí pálí.

Hle, již kyne břeh nám perlonosný!

Moje hrdá, kučeravá hlava

klesne znovu ve objetí dravé,

a má ruka, jež by laskat chtěla

malá, něžná, pružná dívčí ňadra,

rvát má znovu z tajných mořských skrýší

vzácnou kořist pro bídného pána.

Jasné slunce, volné, jasné slunce,

naposled zřím na čarovný opál,

jejž jsi vzňalo na krůpěji pěny,

naposledy tvoje zlaté svity

laškovat zřím s volnou, hravou vlnou,

tančící kol vesla otrokova!

Tiché moře, tiché, hrdé moře,

naposledy obejmeš mou hlavu,

poceluješ slanou svojí vodou, –

poslední svou vylovit chci perlu,

sobě vylovit chci tvoji dceru!

Svoboden a volný s tvojí perlou,

s tvojí tajeplnou, sladkou perlou

jít chci v stíny palem svojí vlasti!“

Klesl do vln. Vyrval ze dna perlu,

skryl ji v ústech. – – – Marně na galeji

na znamení „Vzhůru!“ čeká otrok.

Vytáhli jej tedy bez znamení.

Tvrdě zadrhlo se kolem boků lano,

těžce na něm visí mladé, hrdé tělo.

Zaťaté rty mlčí, mlčí, mlčí.

Ale úzký proužek bělma oka

stejnou hraje mluvou opálovou,

jako hlatě poslední té perly,

skryté navždy za mrtvými rety,

mluví stejnou řečí, jako pěny,

sklouzající tiše po vln hřbetu.

Hodili ho do vln. Mlčí moře,

mlčí slunce, jenom miliony

jisker jeho běží po vln hřbetu,

vlnek pádem těla rozčeřených.