Perly.

Pod Práchní v hojných oklikách

proud Otavy se točí;

tlum smutných zvěstí hlavou táh',

když ondy chodě po horách

v zdroj ponořil jsem oči.

Tu v písku škeblí zelených

jest bystrá řeka plna,

a každá škeble plna rýh;

a na zlatitých ňadrech svých

je snědá hejčká vlna.

A v rýhovaných škeblích těch

a v skořápce té prosté,

– jak v citnou píseň roste vzdech,

když ruce skřížím na prsech, –

skvost drahých perel roste.

Jest tajemný jich vznik i zjev;

ač ten i onen bádá,

přec tuší jen, jak v nitru zev

ta nyvá touha žen i děv

se vyvíjí a skládá.

Leč já, potulný starý druh,

jenž mnohou vísku prostou

a mnohý prošel hvozd a luh,

já znám těch perel tajný vzruch

a vyjevím, jak rostou.

To slzy horských bratrů jsou,

že cizota je kruší,

jež tajně těká Šumavou;

tlum krkavců má nad hlavou

a vlčí zlobu v duši.

Co na dravce však stesk, co žel,

nech perlou ať se stává?

líp vzdor, jenž v žáru duše dlel,

až proměnil se na ocel,

jímž vítěz v boji mává.