Péro sokolí.

Písničkáři, hrstku rýmů

na tu blánku napiš nám,

k popěvku ti sokolímu

nejvhodnější péro dám!

Takto čile ke mně vece

statný jonák širé plece,

jemuž hrály pod kadeří

zraků jaré plápoly –

k čelu sáhl,

hbitě stáhl

s čapky péro sokolí.

Zvolna jsem se chopil péra

a rým pilně k rýmu klad’

o červáncích za večera,

o démantech jitřních lad,

o stolístce, jejíž nachy

obletuje motýl plachý,

a jak na kvetoucí větvi

ptáček libě šveholí –

Leč tu skříplo,

zlostně típlo

zpurné péro sokolí.

„Nejsem skromné chmýří, brachu,

které krotký houser vlek’

tichým dvorkem, v polním prachu,

houští trav a chudobek.

Jinému-tě zvyklo ruchu

v modrojasném, volném vzduchu

na peruti směle vzpjaté

přes pahory, údolí

hrdě kroužíc,

k výši toužíc

čacké péro sokolí.“

A brk odbojný v mé dlani

o své újmě – ký to div! –

jal se v bystrém, svižném psaní

blánkou rejdit jako živ.

Ostré črty, rázné sloky

tvoříc ohnivými skoky,

svistíc, šustíc bujnou notou

v nezkrocené svévoli

po papíru

v divém víru

tančí péro sokolí.

A mně zdá se, že mi hraje

v žilách nová, mladá krev,

že kol spánků šumíc vlaje

rudobílá korouhev,

tisíc očí bleskem svítí,

bouře síly v čin se řítí,

o bývalé české slávě

hromem píseň hlaholí –

A tu maně

z chabé dlaně

klesá péro sokolí.

Nejsi pro mou slabou ruku,

nejsi pro náš shnilý čas,

čekej, v ohnivějším tluku

až se vzpruží srdce zas.

Zde bys měkl v naší mdlobě

nebo skřípal v marné zlobě,

nad úpadkem naší síly

zachvíval se nevolí –

V místo pravé,

k čapce tmavé

vrať se, brku sokolí!

Nad bujarou hlavou kývej,

připravuj tam lepší dny,

oheň jarý v čela vlívej,

o svobodě hrdé sny,

pod tebou nech sval se tuží,

k síle nadšení se druží –

A pak osud příznivější

snad si tebe vyvolí,

by zdar český

v dějin desky

vepsal, péro sokolí!