PERON VE VESMÍRU

Barevný vulkán

nechrlí již obrazů,

lidé mohou bez obav u něho bydlit,

klidně obdělávat pole,

pěstovat děti,

zpívat.

Nyní vinná réva

opřádá lávové boky,

na svěží trávě

pasou se stáda bravu,

milenci navečer naslouchají

slavičí flétně.

Odtud odjížděl jsem do světa,

abych objevil novou pevninu a lidi,

sem jsem se vracel

s kořistí dojmů a zkušeností,

jež jsem rád rozdával bližním,

snil jsem, jak učiniti lidi šťastnější,

slunce přiblížit zemi,

aby zářilo z každého oka.

A stále výš a výše vlak můj jel,

od světa našeho chtěl k jiným světům spěti,

sluneční soustavu vítězně projet chtěl,

abych moh’ božskému stvoření rozuměti.

Lokomotiva fantasie se zastavuje,

nemám co přiložit,

spálil jsem v ní již zemi,

nejbližší hvězdy,

není topivo,

lokomotiva stojí

na rozhraní stratosféry,

mezi Zemí a ostatními světy