PERPETUUM SILENTIUM.

Daleká lada, města, vísky,

pruh modrých lesů v obzoru,

zkad v nové jitro denně stoupá

zářící slunce nahoru.

A vidí jenom lidskou bídu,

zármutek těžký, hořký žel –

a je mu jako ztracenému synu,

jenž před návratem osiřel...

A člověk maně vzpomíná si:

„Je tomu dvě stě, tři sta let...“

co bylo u nás stejně ticho,

co mlčel kraj tak naposled.

Ba věru známe, dávno známe

proklaté toto znamení –

již jednou děkan v městě kázal

o hrubé věčné mlčení...

A potom? – Tenkrát bylo jinak;

byl jiný čas a jiný lid...

Žel třikrát! Není Lomikara –

a v trhanovském zámku klid.

I slunce, které ráno vyšlo,

potichu večer dolů jde...

Můj rodný kraji, ty víš dobře,

co bývalo, že nebude...

Ale já toužím bez ustání,

abych byl chorým srdcím blíž;

má drahá země, rodná hroudo –

já trpím, ty to necítíš?