PERSEFONÉ.

Hle, bolest neviny! Jak kvílí, lokty zvedá,

rukama lomí – v jakém zoufalství

zděšena, překvapeně vzpírá, brání se!

Vše marno. Vládce temných, hrubých sil,

temných a tajemných oblastí Podsvětí,

už zchvátil ji sveřepou paží svou,

černou a mocnou, samý mour a sval!

Už nepustí ji víc, už v temném spřežení

ohnivých hřebců-pudů v divém trysku

ji unáší, tam, kde je pánem On,

ten starý, chmurný bůh nad stíny zašlosti,

ten strašný bůh s tím temným symbolem

svých vousů – rozběsněných živlů Chaosu!

Už propadá se s ní v říš podzemní –

co zatím ona líc svou zastřela

v zoufalém poznání, že marný všechen boj!

Už zmizel s ní. S tou útlou květinkou,

slabou a nerozpuklou, nevinnou,

jež dosud žila jen svým bezstarostným snům,

neškodné, neplodné a sladké hře,

v své rajské, omezené dětství zahrádce,

bez poznání a cíle, prostřed střežitelek,

pozemských družek svých to, jež teď volají

tak marně, bezmocně po božské družce své!

Ba marné volání už, marně už též hněvy,

prosby i kletby matky Demétry.

Už stalo se. Už dokonáno jest.

Veliká chvíle ta už nastala,

kdy dcera Nebes, Země zasnoubila se

bohu a pánu temnot Podsvětí.

A pakli pojí jediný pouze plod

se Stromu Poznání uprostřed Hádu,

tu napojena temnými tajnými šťávami,

jež vyvěrají z půdy Minula,

už bude oplodněna Erebem

a tajemnými jeho silami.

Ó nelkej, Persefoné! Na mystickém stavu,

kde Světa Osud, daný Určením,

se za mystickým Cílem pevně tká,

je kletba vosnována prozřetelně

do přástva požehnání!

Má-li tvá duše rozkvést úrodou:

Světlem a úsměvem, láskou a blahem,

vždy musíš sejít dřív, ó Persefoné,

nevinná, nevědomá – slabá, neplodná,

do temné říše podzemních tajných sil,

kde Bohy Světlými vězněná Bytost Světa

svůj zašlý žije věk.

Bůh hrubší citem, starší myšlenkou,

vždy dřív té unést musí z kruhu družek tvých

násilím paže své, rozhodné vůle.

Nevinné, dětské tvoje útroby,

zkad do nedávna zněla ještě píseň,

veselá, hravá, jak zvuk studánky,

vždy jablka temného poznání

dřív musí okusit a strávit, v krev svou přetvořit!

Ó, nelkej, Persefoné! Temné zajetí

je nutné všemu, co má kvést a zrát!

Jen skrze kořeny je živa rostlina!

Od slunce přijímajíc zář a krásu duše,

kořeny svými hmoty živnou látku

úspěšně ssaje k plné stavbě své

i k růstu mocnějšímu, přímějšímu vždy!

Ať nazývá se hmota pokrmem,

ať aktem oplodnění zvířecím,

ať dějem tajemného kvašení

v oblasti podvědomí tvůrce-básníka –

vždy nutna jako základ, živná látka,

z níž teprv na slunečním světle vzejít má

zářící, lepá, vonná květina

a v posled okrouhlý pak, dokonalý plod.

Ó nelkej, Persefoné! Zdráva’s Královno!

Ty jsi-li Bohyní, však budeš v Podsvětí

ne zotročeným stínem –

leč v temné říši pudů Vládkyní,

ctnou, světlou družkou Pána temných sil!

Ty jsi-li Bohyní, však budeš vracet se,

v požehnaných obdobích vítězství

vždy znovu před tvář světlou Foiba, bratra svého,

vždy znovu v náručí své matky Demétry,

jež tebe se Zevem, Bohem Nebeské Výše,

Duchovým Vládcem Všeho zplodila!

Ó nelkej, Persefoné, vždyť jsi Bohyní!