Persepolis.

Zeď obrovská na pláni písčité,

zem pod ní dlaždicemi pokrytá,

jež skobami jsou spjaty – pro věčnost,

a mezi těmi v dlouhých trhlinách

se chytlo bodláčí neb aloe,

a v stínu jeho, samy plaché stíny,

se honí ještěrky. Noc kolem jde

a hvězdy v tůň se noří ethernou

jak světla vločky s šatu andělů,

jenž lítali kdys tudy před časy

k anachoretů tichým chatrčím,

by zachytly se v mlze večerní.

Zdi středem vystupuje schodiště,

je šíré, prostranné a nádherné,

sta stupňův tmí se, takže v oblacích

zdá tratit se, ty stupně obrovské

jsou sešlapány, vydrobeny; teď

jen chodí přes ně stíny oblaků.

Však druhdy! – jenom přimhuř oko své –

a uzříš dlouhé táhnout průvody:

všech barev lidi v pestré směsici,

sta velbloudů, sta slonů, antilop

sta vějířů protkaných perlemi,

sta satrapů, jenž sklánějí svou šíj

před králem, v palankinu jako bůh

jenž trůní zakryt dýmem kadidla,

lvi spoutaní po stranách jeho jdou

a tisíc jícnů vyzlacených trub

se zvedá proti slunci – jeden žár!

A s hlavou nakloněnou naposled

jdou nahé ženy, cizí královny

od břehů Indu, květy Iranu;

a prachu zářný sloup vše zakrývá,

vše přeletí – a tichá jest zas noc.

Na příkré zdi se trosky zvedají.

Byl palác to – teď pustá ruina

a stranou sloupy v dálku tratí se,

jak ve bahnitých často krajinách

na jedné noze stojí čápů řad.

Sloup jeden stojí sám jak velekněz;

kus římsy na něm zůstal s obou stran,

jak ruce kněz by proti slunci vztáh’.

Ó náhodo, v té trosce zbyli lvi

jen z kamene a večer při hvězdách,

když lvové živí chodí ke zdrojům

a scházejí po stupních zbortěných

a řvou, tu zdá se, jak lvi kamenní

by s nimi začli řváti o závod,

sta hromů chraptivých v tom hlase zní.

Nic – spousta zdí a ticho zase kol,

a v dálce jitro ospalé se zvedá.

Kdes daleko jest ještě slunce zář

a cítíš, jak juž pálí – jako dny

jdou beze stopy věky okolo,

ty trosky spějí a ta poušť jen zívá.