PERSPEKTIVY.

Že nechám klidně letět nad svou hlavou

vír událostí s války děsnou vřavou,

že zdánliv chladně zřím ve kráter času,

v němž hromů bouř zní v děl a polnic hlasu,

že nehne mnou, když krví rudne země

a v zoufalý boj vstává bratří plemě,

se na vzájem rvouc spárem supa dravým,

že v jícnu děl své písni hnízdo stavím,

že prachu víry vidím nebe jasné:

Já vím, že v dějin říze tmavořasné

se tají hvězdy, které pro nás skanou,

nechť sporné větry sebe ostřej vanou,

nechť zloba se lstí lidstvu poutá ruce.

Vždyť lidstvo tiskla k ňadrům revoluce

a zahřála je k velké budoucnosti,

a posud žár ten hřeje naše kosti,

vždyť ještě děd byl jeho ohněm sycen.

A proto klidně patřím v onen jícen,

v němž lidstvo v divé potácí se směsi;

ten hluk a ruch mne více nepoděsí.

Jdem k jitru vždycky. Přirozeně nocí.

Jsme v nejhorším. Až někdy láska moci

se vyrovná, pak řeknem: Konec boje!

Já zatím tvoje zasypané zdroje

chci střežiti, ó Kráso pošlapaná,

neb vím, ty vždycky jitřenkou jsi rána,

ty neklameš, nechť svět se kácí v rumy!

Tvé balvany jsou věštců sny a dumy,

z nichž stále stavíš pantheon své slávy,

až náhle bleskem v hlučný vír té vřavy,

v ten ziskuchtivý dav a málo vděčný

tvůj hymnus vpadne – a ten bude věčný.