Perun a policajt.

Napadlo kdys stařičkého pána boha –

(svědectví jsou o tom mnohá),

z rána, na nebi kdy měsíc zhasl,

navštíviti známý Hessen-Kassel,

aby viděl, jak tam lidé zrají

a jak se asi mají?

V přestrojení za krajánka,

nebo podobného pánka,

světů pán se sám tam dopraví,

na náměstí pak se zastaví,

študenti kde ňácí

provádějí jakous demonstraci.

Hluk a pískot, vřava,

jak se v konštitučních někdy rájích stává,

se všech stran se v uši hrne,

Perun sám že trne.

V tom když dívá se tak na ten „rajt“,

přisype se náhle policajt,

zašrumaří

s úřadní naň tváří:

„Hier nicht steh'n!

Auseinandergeh'n!“

Perun, v tomhle ještě neviňátko,

nad tím zarazí se krátko,

načež s úsměvem pak vece:

„Divná věc – já přece

lecos dovedu,

ale tuhle tohle jakživ nesvedu!

Kterak rozejít se mám,

když jsem tu jen sám?!“

„Keine Ausflücht – nicht viel reden!

Wir sind nicht zum Jux für Jeden!

Auseinandergeh'n

oder man wird seh'n!“

Ďas to Perunovi pošeptal,

tenkráte že něco zareptal,

takže prudce

spravedlnosti se octnul v ruce.

Marné omlouvání,

legitimování:

„Příteli, vždyť snad mne znáš!

já jsem bůh a otec váš!“

Strážník neřek' na to nic

nežli: to by mohl každý říc'!

načež v krátku

Perun sám se octnul v chládku,

až až nad tím žasl,

jaký „ráj“ to je, ten Hessen-Kassel!...