PERUŠTICE.

V Peruštici kostel s křížem dvojitým,

že zde stánek bůh má pravoslavný –

mlčky hledí k mučeným a ubitým,

v hrůze válečné sní sen svůj dávný.

Vůkol volání: Hoj, do chrámu se spas,

živ kdo’s ještě v bědné Peruštici –

ochrání nás patron, svatý Anastas,

zaštítí nás bůh, teď trestající!

A již dav se zatarasil v kostele,

starci, muži, ženy, dívky, děti –

duní rány z děl a pušek z ocele,

s koulí každé chvíle zmar sem vletí.

Dva dni hrozné a dvě noci hroznější

střelba zní a nešťastníci úpí –

v chrámě živých sbor je stále skrovnější,

mrtvých stoh se stále výše kupí.

Třetí jitro vstává, marně prosí dav:

Pane, ať se chrám Tvůj na nás sřítí,

smrt svou na nás pošli, nepřátel nás zbav!...

Venku u zdí chrámu požár svítí.

Venku bašibozuk divý zvedá řev

nad planoucích hranic září rudou:

Hoj, co tam je žen a co tam sličných děv,

všecky sladkou kořistí nám budou!

Vnitřek chrámu v peklo mění hranic žár –

větší peklo v duších, nežli to je.

Spase Gineve, čas sáhnout pro handžár,

zabít ženu svou a děti svoje!

Bratře, než je pozdě, rychle vytas nůž,

sestra z ruky tvojí smrti žádá!

Milý, ještě jednou obejmi mne úž –

v náručí tvém umřela bych ráda!...

Oběť dokonána... V chrám se kouří krev,

na dlažbě je mrtvých měkké lože...

Ginev ještě v smrti volá v pustý řev:

Ty nás pomsti, pravoslavný bože!...