PES. II.

Dva kněží byli, v horské faře žili,

dva samotáři, jací nejsou dnes.

Ti spolu snili, poupě a květ bílý,

a s nimi třetí živý: němý pes.

Ven nevycházel starší, zádumčivý,

jej oheň dobroty tak v srdci hřál,

že netoužil ven na svět zimomřivý,

že raněn kdys, to srdce ukrýval.

A druhý bratr synem byl mu spíše,

to básník byl a uměn milenec,

vše miloval, co Božím dechem dýše,

a po vší kráse žíznil, nadšenec.

Čas míjel dál – Ti dva tak spolu srostli,

že jedna míza v dvojí vešla květ,

a v sobě žili, stále snili: dost-li

se milují, ač mlčel o tom ret.

Jen starý pes jim jediným byl druhem.

Byl moudrý tak, on zrakům rozuměl,

v jich žití přísném, odříkání tuhém,

jim vyhověl, jak nikdo neuměl.

Den celý věrně na okně jim sedal

a v jejich dumy němě naslouchal,

vždy čekal, kdy zrak v bolu soucit hledal,

vždy vyl, když cizí na dům zabouchal.

Lid drsný byl v tom vábném horském kraji,

čím plýtval kraj, to neměl chudý lid,

vděk neznali ti kněží ve svém taji

a nevděk nejvíc znal je poranit.

Dvě citlivky to byly, rozpínaly

své listy vonné v lásky roznětí,

však tisíckrát se v křeči sbalovaly,

když rána padla v jejich rozpjetí.

Dvě citlivky! Je smutek rosou vlažil

a půdou jejich byla samota,

žár slunce vlastního jich sněti blažil

a ovocem jich byla dobrota.

Jen třetí němý, pes, žil v jejich stínu,

ten mlčky mluvil okem vděčnosti!

tvor chvíle jen a naprostého zhynu

přec hovoříval ústy věčnosti – –

Vším byl ten pes jim v jejich odloučení,

s ním mazlili se jako s dítětem,

on tiše hleděl k jejich zarmoucení

a vděčně k jejich práce obětem – –

A ten pes pošel!... Byl to Velký Pátek.

V ten den jen Spasitel sám umírá – –

Ó padl žel a padl v dům jich zmatek:

kam, kam ten pes se náhle ubírá?

Den celý chodili kol toho tvora – –

Už ležel jen – už jenom umíral

a velkým zrakem jiskra žití chorá

v něm plakala – – Kam, kam se ubíral?

Zmlk’ starší zcela. Odcházel a chvílí

se vracel zas – – Ó děsný byl to žal!

slov neměl víc a bál se ještě, smí-li

to říci: kterak psa tak miloval – –

A mladší stranou v slzy vybuch náhle,

a věděl: Kterak starší trpí druh!

Ó jak tím trpěl! v jeho duši spráhlé

v tom soucitu sám věčný slzel Bůh.

A pošel pes. – Kam jde? Kam šel? Kdo ví to?

Jej zakopali spolu v zahradě,

dva, sami... Slz tam bylo rozelito,

až krví kouřilo to v západě.