PES RIGO.

Člověku to někdy stačí,

tvář-li němá na něm ulpí

dlouhým, věrným, milým zrakem,

který jistě blaží více,

nežli celé vodopády

planých řečí, pochlebenství,

jež nám šumí kolem ucha,

měníce se okamžikem

v špinavou a řídkou pěnu...

Rigo, pes můj milý, dobrý,

často klade ke mně hlavu,

kučeravou, černou, dětskou,

upře na mne hnědé oči,

dlouze, splývavě a věrně...

Tak se dívá dlouhou dobu,

upřeně a odevzdaně,

dávaje mi prostě cítit,

že je dobrý, věrný přítel,

který za tu svoji lásku

nechce nic, než zase lásku...

Cítím tlukot jeho srdce,

milo hledět, jak ty oči

ze spod řasy toužně svítí...

Vím to jistě, kdyby uměl

dáti lidské políbení,

že by skočil na mou šíji,

přitiskl by hlavu pevně,

líbaje mne psovskou vášní,

bez rozmyslu, z pouhé lásky,

čisté, věrné, odevzdané...

Dobrý Rigo ani neví,

jak bych mu byl za to vděčen,

za to jedno políbení,

dosud nikdy nepoznané,

zvířecí, však ryzí, čisté,

odevzdané, věrné, vroucí,

políbení z psovské lásky,

jemuž v světě není rovno,

protože ta láska lidská

polibky své dá si platit

krvavou a hořkou mincí,

z které nejvíc vyzískají

směnárníci lidských srdcí,

lichváři a zevlovači,

klakéři a špionové...

Dobrý Rigo v němé tváři

nemá stínu podlých cílů,

nemá zrady v hnědých očích,

které svítí láskou čistou,

věrnou, psovskou, odevzdanou...

Kde by člověk člověkovi

platit musil za tu chvíli

krvavou a hořkou mincí,

tam se milý, dobrý Rigo

spokojí rád pohlazením

nebo jedním teplým slovem –

a pak zase tiše hledí

na mne svojím hnědým okem,

jehož pohled tolik těší,

když je člověk smuten v duši...

V pohledu tom psovském, věrném,

jak bych četl hrdou rozkoš,

která někdy praví zřejmě:

Vidíš, vidíš, kde jsou pluky

tvojich „starých, věrných“ přátel,

kteří všichni, líbajíce,

hladíce a lichotíce,

měli v srdcích méně lásky,

nežli v němém, hnědém oku

chová pro tě pes tvůj Rigo...

Pravdu má ten dobrý Rigo,

jsem mu vděčen za ten pohled,

miluji ho z celé duše,

miluji ho celým srdcem...

Jistě že bych tesknil z hloubi,

kdyby někdy smutný osud

zahrabal ho v černou hlínu...

Jistě že bych dlouhou dobu

zamyšlen stál nad tím rovem,

snad i hroudu hodil dolů,

nešťasten jsa, že mi umřel

jediný můj přítel věrný,

mlčelivý, dobrý Rigo...