PES.

Snivých lotosů, ó země,

země krasších ještě květů,

květů svatých: slitování,

odříkání, nezištnosti, –

jaký obdiv budíš ve mně,

země Hindů! Duše v letu

k veletokům poesie

spěchá tvé a toužíc sklání

rety v tůň, jež tolik hostí

hlubých krás, a prahnouc pije!

Jako moře beze břehu

Mahabharata je báseň;

kdo ji čte, dí slovo staré,

lepším jest, než přede čtením:

v tvrdých nítí měkkost, něhu,

v hrdých svatou bohů bázeň,

chudý bohatším se stane,

z duší mizí vše, co charé,

nesmírné té básně pěním,

chorým lék z ní v mysl skane.

Krůpěj jednu z toho toku,

jako slzu čistou, vřelou,

přináším zde. Vyprávěti

bude mi, jak po skončení

války dlouhé mnoho roků,

která krví zemi celou

zbrotila, a kterou vedli

Bharatovi vnuci, děti

mezi sebou bez umdlení,

vítězové větší svedli,

vítězství než všechny boje,

které byli bojovali:

překonavše samy sebe

odřekli se korun, slávy,

zanechavše trůny svoje

do samot se utíkali,

mysl k bohům obrátili.

Větší váhu pro ně nebe

mělo nad zem a ráj smavý

Indrův, o němž zbožně snili.

Vítězové, pět jich bylo,

syny Panda byli krále:

Indhyštyra, slunce spásné,

rodu štít to nejslavnější;

Bhima, jehož srdce snilo

o zápasech neustále,

blíženců dvé, Sahadeva

s Nakulou, dvě hvězdy jasné,

Ardžuna, všech nejšťastnější,

neboť jemu lásku děva

nejčistší, jak lotos snivá,

spanilá jak luna plná,

darem skytla, velkou, věčnou,

Dranpadý, dceř kralů slavných.

Věrně s bratry, trpělivá

snášela, když sudby vlna

náhle je v dno bídy smetla

změnlivostí nebezpečnou.

Avšak k nim do sídel dávných

přízeň zlatým ptákem létla,

bohů přízeň všemohoucí,

přízeň, která slávu velkou

konečně jim na skráň kladla.

Indhyštyra, vítěz světlý,

povstal na prestolu, stkvoucí

korunu sňal, pravil: „Mělkou

všechna zdá se světa sláva

tomu, jemuž v duši padla

jiskrou svatá touha, zkvetly

rajské sny, jež Indra dává.

Klíčí sny ty v duši mojí,

velkou mám tu touhu v sobě,

proto v poušť chci odejíti.

Poraženi vrazi práva,

posečeni v tuhém boji;

smířeni jsou v blahé době

živoucí, a pochováni

padlí v seči. Mohu jíti

odsud volně. Bohům sláva,

povinnosti vykonány!“ –

Takto pravil Indhyštyra,

sestoup’ s trůnu, říši svoji

mužům do rukou dal mladším,

kteří ještě zraky měli

plny vidin, kterým víra

v štěstí zemské byla zbrojí

v klamném žití. Indhyštyra

s bratry svými ale sladší

hledal těchu. Z města spěli

v poušť, kde všechna marnost zmírá!

Dleli v poušti v rozjímání.

Indhyštyra pravil k ránu

jednou, sedě pod palmami:

„Indrův ráj na hoře Meru

metou naší. Moje zdání,

bratři, jest, že nebes bránu

samochtě lze dosáhnouti.

K čemu věk zde čekat, věru,

na smrt línou? Můžem sami

přikročiti bez ní k pouti.“

Ardžuna mu odpověděl:

„Pravdu máš, čas všechno ničí.

Předejdem ho. Vyhledejme

smrt, jež jinak lidi hledá.“

Při tom na Dranpadý hleděl,

chvěje-li se. Ta však vztyčí

klidně hlavu, v očích ráje

úsvit měla. S ňader sejme

z květů zdobu, krásná, bledá,

první hledá cestu z háje.

Usmáli se bratři blaze,

úsměv byl na jejich tváři,

světlý jako na blankytě

labuť bílá. Vyšli z háje,

sřadili se na své dráze,

druh za druhem podle stáří

kráčeli. Šel Indhyštyra

v čele, Ardžuna pak hbitě,

za ním Bhima, v patách maje

blížence. Řad uzavírá

Dranpadý jak lotus lepá,

luzná jako zora smavá.

Na pouť tak se šest jich dalo –

avšak ne, jich sedm bylo:

neboť věrný pes, jejž slepá

láska pudí, v klus se dává,

s nimi jde, jich neopouští.

Tak jich sedm tedy bralo

cestou se, kam slunce dštilo

smrtný znoj v nesmírné poušti.

Dlouho šli a každým krokem

větší děs spatřily zraky

v kraji smrti. Na východě

konečně se hora Meru

zjevila jim. Strmým bokem

z pouště čněla, hlavu v mraky

nořila, jež ráje blahé

bohů nese. V němé shodě

poutníci teď v matném šeru

vzruší se a k metě drahé

novou silou dychtí, chvátí.

V spěchu tom však náhle zbledne

Dranpadý, hle, k zemi padne,

nedýšou již ústa vonná.

Velký žal tu bratry schvátí,

Bhima ruce k nebi zvedne,

zvolá tak: „Proč, bozi, klesla

před cílem, proč čistá vadne

jako lotus mrazem, ona,

bez viny jež žití nesla?“

Pravil na to Indhyštyra:

„Ardžunu nad samé nebe

milovala. Zaplatila

něhyplný hřích svůj smrtí.“

Pravil tak a nezastírá

tvář si v smutku. Kolem sebe

nehledí, neb v srdci stále

velký cíl mu tane, síla

svatých snah ves bol tak drtí.

Za ním bratři kráčí dále.

V krátce však se v písek svalí

Sahadeva. Bhima vzkřikl:

„Němý byl a moudrý! Přece

klesl zde, ó těžká chvíle!“ –

„„Věrný byl a v ctnosti stálý,

přece hřích mu v duši vnikl!

Že jest moudrý, příliš věděl,““

tiše Indhyštyra vece,

„„proto nedosáhl cíle,

spokojen, že na se hleděl.““

Nedomluvil ještě, k zemi

Nakula když padl, dusil

marně pláč svůj. Ležel nyní

bled a mrtev. Bhima zvolal:

„Dokonalý mezi všemi,

ejhle, on též zemřít musil!

Krásný byl jak někdo z bohů,

jako květ on neměl viny!“

Indhyštýra bol svůj zdolal,

zastavuje na mžik nohu

takto pravil: „Chybil přece!

Krása vlastní v klam jej vedla,

mnil, že vše, co krásné není,

cenu tratí. Dluh teď splatil

za svůj omyl!“ – Bhima před se

temně zíral, tvář mu zbledla,

v nový výkřik propuk’ v děsu:

Ardžuna byl v tichém snění

dech vypustil, život ztratil,

zemřel tiše beze hlesu.

Bhima s pláčem zažaloval:

„Srdce, proč jsi puklo zlaté?

Nebylo na tobě stínu!

Ústa tvá pravd byla zdrojem!“

Indhyštyra odporoval:

„„Přece slovo jednou klaté

z úst mu vyšlo! Mžiku pýcha

způsobila jeho vinu!

Jediným, děl, zničím bojem

naše vrahy! Chlouba lichá!

Nedůstojno bohatýra

soky svoje snižovati.

Skvrnu malou velká duše

jeho nyní právě smyla.““

Dále spěchá Indhyštyra,

Bhima však mu roucho schvátí

křečovitě, leží v prachu.

„Umírám, hle,“ pravil hluše,

„peruť smrt proč přelomila,

kterou v silném vzpřáh’ jsem vzmachu?“

Pravil na to bratr jeho:

„Lnul jsi, drahý, srdcem více

k sladkostem tohoto světa,

bohatýru než se sluší,

který vzpírá ducha svého

k letu v nebe. Lehké sice

chyby tvoje, přece byly

na závadu. Proto meta

blízká tak tvé jasné duši

uniká ti v této chvíli!“

Domluvil a dále kráčí,

nyní sám už, Indhyštyra,

věrný pes jen za ním běží.

Totě vše, co zbylo králi

z milovaných. Tvář nemáčí

slzou přece, ač se svírá

srdce bolem, k pláčí svádí.

Neohlíd’ se; tam, kde leží

hora Meru (prostor malý

loučí ho jen), vichrem pádí.

Mety posléz Indhyštyra

dosáh’ svaté: nyní stojí

u bran, které v nebe vedou,

všechno tuší blaho ráje,

všechnu krásu. V dráhu zírá,

která bránu s rájem pojí,

vidí plát tam místo plamů

v zlatých lampách zorou bledou,

sladkou jako jitro máje,

celou duhu drahokamů.

V čaroslavném tomto svitu

zjeví se mu Indra náhle.

Indra mocný, který plní

světy rachotem svých hromů,

stojí hvězdný v luzném třpytu,

zrak pln lásky neobsáhlé

upírá na Indhyštyru,

hlasem, jehož zvuk se vlní

jako šumot věštných stromů,

zvolá: „Vejdi v luhy míru!“

Králi slzy však, jež dusil

cestou v ráj, teď tekly lící,

Indrovi když takto pravil:

„Vzývám milost jasných bohů!

Pískům zůstavit jsem musil

bratry i tu holubici,

která nad jitřenku krasší.

Bez nich ráj by pro mě zbavil

všech se čarů! Bez nich nohy

nepošinu v luhy blažší!“

Indra praví: „Bratry svoje

s Dranpadý zde v domě blaha

zbaveny jich těl a v slávě

najdeš opět v krasším vzkvětu!

Indhyštyro, ctnost je tvoje

velká tak, že marně sahá

mocným hrotem smrt na tebe!

Aureola na tvé hlavě

vychází ve hvězdném vznětu!

Živý, s tělem vejdi v nebe!“

„Pane,“ pravil Indhyštyra,

„hlediž, pes můj přišel se mnou.

Miloval mě, se mnou jídal,

zůstavit jak teď ho mohu?“

Mocný vládce všehomíra

odvětil mu: „„V zemi temnou

ať se vrátí tvář ta němá.

Stvořen byl, aby tě hlídal –

avšak teď jsi jeden z bohů,

ceny již pro tebe nemá.““

Zvolá král: „Ó, všemohoucí,

tvrdým v nebi mám se státi?

Lásku než bych zapřel k tvoru,

který mi kdy milým býval –

raděj odřek’ bych se stkvoucí

slávy, jež mi ráj chce dáti!“

Slyšel Indra, svraštil čelo,

vyšleh’ blesk mu z hlubých zorů,

na krále se přísně díval,

přísně ode rtů tak znělo:

„Nečistý jest tvor ten, v nebe

nevejde, toť možné není!

Zůstav psa. Tak jednat sluší.“

Pravil král: „Vždyť stojí psáno:

Běda tomu, jenž od sebe

odpuzuje v zatvrzení

bytost, jež ho vzývá s prosbou!

Páše hřích na vlastní duši

rovný vraždě. – Není dáno

srdci mému, abych s hrozbou

odehnal to zvíře věrné,

které, hle, se tulí ke mně!

Nemá přátel, bez naděje

mimo mě jest. Nuže, tedy,

slasti nebes nedoměrné,

vzdávám se. Však klidno ve mně.“

Indra zvolá: „Slova marná!

Zanech psa. Tvé srdce chvěje

slabostí se teď a hledy

vlhké jsou? – Kde pevnost zdárná

tvoje jest, jež bledé trupy

bratří tvých tam v poušti žhavé

zanechala v spěchu k spáse?

Dranpadý a bratry svoje

zůstavil’s, a nyní úpí

srdce tvé? Ty k zemi tmavé

vrátíš se? a k vůli tvoru

nízkému tvá duše vzdá se?

Bojoval’s přec krutší boje,

rajskou než jsi dosáh’ horu!“

Odvětil tak Indhyštyra:

„Mrtvi v poušti klesli bratři,

mrtva Dranpadý, a vrátit

nelze nebožtíkům žití;

proto dál jsem spěl a víra,

opět v ráji že je spatří

oči moje, tolik síly

dala mi, že moh’ jsem chvátit

cíli vstříc. Kdyby však vlíti

možno bylo dech zas čilý

v mrtvá prsa, byl bych jistě

pomoc hledal. Víš to nyní,

proč jsem nezastavil kroky.

Indro svatý, z lidských hříchů

v ohavnosti předním místě

tyto stojí těžké viny:

Prosícího v zoufalosti

neslyšet, slz jeho toky

odbývati v hrdém smíchu.

Nebo v divé sběsilosti

ženu zabít, která kojí,

nebo loupit, pálit, plenit,

aneb tomu ukřivditi,

z dávna jenž nám přítel věrný.

Avšak věz, když s losem v boji

zvítězil kdo, nezdar změnit

v štěstí doved, jež ho blaží,

posledního ale z druhů

zapírá pak, – věř, ten černý

jeho hřích že stejně váží!“

Domluvil a k psu se sklání,

aby pohladil mu hlavu. –

Změní pes se, tvář mu v tváři

Dharma stojí bůh, jenž v moci

žití má a umírání,

chránce práv a svatých mravů;

pohnutí se v zracích chvělo

bohu, který žití zmaří

pouhým vzhledem tmavším noci,

s hrozných rtů však sladce znělo:

„Indhyštyro, reku pravý,

který’s míval slitování

v každé době s každým tvorem,

věčně bude tobě pláti

aureola svaté slávy!

Pro tvé krásné smilování

s psem, jenž lízal prach s tvé nohy,

vyvolen si věčných sborem:

výše blahých budeš státi,

na prestol pojď, – mezi bohy!“