PES.

Z blízkého za mnou vyběh’ pivovaru,

byl neúhledný, obyčejný pes,

měl krevní podlitiny v očí páru,

hřbet odřený ran mnohých jízvy nes’!

Však přítulně po stopě kráčel mojí,

co chvíle zbožně oči ke mně zved’,

ni slepic nevším’ si, jež v hustém roji

přes cestu spěly v blízké louky střed.

O plášť můj otřít se, jen čekal na to;

čím jemu jsem se zdál, bych vědět chtěl,

šel věrně za mnou vodou i skrz bláto,

já nelichotil mu – on přece šel!

Jej nezlákalo druhů laškování,

dál za mnou kráčel oddaně a sám,

snad cítil přec, že v náhlém zadumání

o duši bědných zvířat přemítám.

Snad nevědomky duše naše obě

si rozuměly v jedné chvíli tu;

já nemoh’, pse, co cítím, říci tobě,

ty chápat, co vše v mojím soucitu.

I ptám se, nerozbornou hráz a tvrdou

proč Příroda tu vzpjala mezi nás?

Jak rozluštiti hádanku tu tvrdou,

pes, člověk – jedné Psychy v tom jest hlas.

Té, která mluví kamenem i květem,

jež země nitro žárem zahřívá

a mluví láskou, jíž jsme jedním světem,

na který se Bůh-slunce usmívá.