PESIMISTY „CARMEN SAECULARE“

Tak již se s námi loučí století!

Tož povinnost mu k hrobu zapěti.

Bouřně vzplálo,

málo dalo,

a co dalo, není jisté,

říkáme my – pesimisté.

Dalo starosti a shony,

elektriky, telefony,

drátem spjalo celý svět;

bylo velké,

bylo mělké,

jak to kdo chce rozumět.

V poesii přestalo „tvé” a „mé“.

Vyhoup se Ibsen a Mallarmé,

sta chlapců za nimi v let a vír

a nikde plnost a nikde mír.

V plastice – Boecklin a Stuck,

vše dohromady nesouzvuk,

tu tam kdos o pravdy vejce ťuk,

splask jako blabuň – ani muk.

Na styl v stavitelství se stále čeká,

tož na město, co staré jest, se vzteká.

Však hudba, ta stále jen zpívá,

ač proti Wagneru, s ním splývá,

a posluchačstvo nad ní jako vždycky zívá.

Kde malý národ, k světlu se tlačí,

chce osvěty mít po koláči,

odejde vysmán – celkem je to k pláči.

A v politice – nemravnost!

Na místo hlav se chytá chvost,

ta hra je celkem zbytečnost.

Jen militarism kvete,

a to nás nejvíc hněte,

čím lidí víc lze zabíjet

jedinou koulí – v tom je vzlet,

pod fanglí míru

teď, pěvče, laď lýru,

co chce víc svět?

Ve vědě všecko se vyvrátí,

Laplace a Darwin dnes neplatí.

Co tedy chcem?

Všecko je domněnkou, všecko je snem!

Kde lidstva sen zlatý?

Jen dráty a dráty

od mozku táhnou až na břeh moře,

pod mořem táhnou – co jest jim zoře?

Nesou dál lidstva odvěké hoře,

ty dráty!

Od věže k domu,

přes hroty stromů,

přes Karlův most

bude se tmíti jich příšerný chvost!

Bilance – celkem smutná!

A nad vším kněžská kutna

se klátí jako před lety,

co platen boj byl staletý?

Ó titáni v své touze,

nač shon a chvat?

Líp, jděte spat!

To jedno víte,

jak sníte a spíte,

se vším se sejdete vsled v jedné strouze!

Toť konec století,

přejde a přeletí,

bouřlivě vzplálo,

sotva co dalo,

co dalo, není jisté –

ať žijí pesimisté!