Pěšky jako za vozem.

K sedlákovi

Barákovi

přišel při vojanském tažení

major na kvartýr neb ležení.

Selka snesla na talíř mu housek,

k tomu pivo a pak másla kousek.

Major ale zlostně zvolal: „Kýho ďasa

mně to dáváš? Já chci pořádný kus masa!“

Sedlák běží pro ně k řezníkovi,

kdež se, jak je vařit, doví,

totiž s polívkou buď s knedlíčkami

nebo ale nudličkami,

s omáčkou pak podle vůle

buď ze křenu neb cibule.

Selka podle toho navedení

dá se rychle do vaření,

a než mine dobrá hodina,

hotova je hostina.

„Ještě čerstva kompot ňáký!“

křikne major zhurta jako na vojáky;

„není-li ho v hospodě neb u kramáře,

bude k dostání snad u faráře.

Allou! pro kompot běž hbitě,

ať je tady okamžitě!“

Sedlák, jak by bič ho sek,

řeči té se velmi lek,

a hned práskna do bot

odříkává: „kompot, kompot...“

než však přijde k farnímu ku plotu,

komplot už má ze kompotu,

a zas křiče: „komplot, komplot!“

přešvihne se přes plot,

a s vší možnou kuráží

na faráře takto doráží:

„Otče svatý – u všech všudy dobrot!

Náš pan major prosí k masu o plot!“

„„Vy jste ale přece notný vůl!

kompot, ne plot dává se na stůl!““

horlí farář. „„Také nejsem svatý –

ním se doufám teprv vůlí boží státi!““ –

„Nu, tak tedy konpot!“ praví sedlák, kouká

k zemi a ze sebe tato slova souká:

„I já nejsem – prosím – ještě volem;

než rok ale přejde kolem,

račiž mi to dobré nebe dáti,

abych ním se mohl státi!“