PĚSTOUN PÁNĚ.

Juž vypučela z kořen Jesse ratolest,

juž nalévá puk přesladkého květu;

křik žalný letí se všech lidských cest,

vzdech k nebi s millionu lidských retů.

Bůh s trůnu hvězd se nahnul nad prostor,

stín těžký smutku čelo božské clonil:

ach, marně hledal vševidoucí zor,

kam v ponížení, děcko, by se sklonil.

Ten vlídný krov, kam sestoupil by rád,

tu dlaň, jež vedla by jej v dětství chvíli,

to srdce, jež by chtělo láskou plát,

kam hlavu svoji v hořkém smutku schýlí.

Od Libanonu, jenž se tyčí v mrak,

až k Arabii, kde se život plazí;

kde vadne květ a žízní zmírá pták,

to srdce lidské nikde nenachází.

Až v myšlenkách svých zahleděl se Bůh

v tvou bílou dílnu, muži z Nazaretu;

Jak lilije plál před ním pak tvůj duch,

tak plný vůně utajené světu.

Ty nevíš, proč se chvíš! jako rosa v květ

v tvé srdce cudné padá milost mnohá;

ó připrav děcku jesličky juž hned,

máš svatým pěstounem být svého Boha...

Mé lýry píseň v pozdrav zní ti dnes,

ve jménu lidstva letí ku hvězd lemu,

se mísí v serafínů sladký ples,

květ prostý vine k tvému diademu!