PĚT HODIN

Noc.

V otcovském domě.

V bezmezném prostoru vidím světový orloj.

Z bezedně strašlivé tmáně

svítivě noří se

dálné, přece však blízké,

malé, přece však velké,

zdrobnělé světy,

podobné zrajícím plodům.

V určitých skupinách planet,

na místo časových číslic,

září a točí se

okolo sebe,

všechny pak skupiny krouží

společně vesmírnou drahou

na širém orloji věčna.

Uprostřed orloje trčí, podobny rafiím hodin,

ohromné ruce,

pravice laskavá, levice přísná;

za nimi možno je tušit

pradávný soumrak –

Kohosi státi.

Náhle se levice hnula

ve směru skupiny jedné

zdrobnělých světů.

V chvíli té z mlžiny hvězdné

zaslech’ jsem duchově pronést:

Pět hodin.

Bleskem jsem vytušil jasně

souvislost děje:

z nitra se vydral mi zvuk,

jekl jsem v temno:

Bratr!

Vidím se v ulici cizího města,

spěchám kol budov, mlčících chmurně,

k vysoké věži,

do věže vzhůru

k bytu, v němž bydlí

zvoník.

Vcházím a vidím na prostém lůžku:

ztrnule nehybné tělo, bezvládné ruce,

nevinné skelnaté oči, vyhasle zřící.

Poznávám mrtvého bratra!

Oči mé pláčí, srdce mé pláče, nohy mé pláčí,

vše na mně pláče.

Zaslechnu ještě, jak ve snu,

promluvit stařenu jakous’:

Zemřel v pět hodin. –

Vůkol mne vzdouvá se temno

vesmírné noci.

Zase zřím věčnosti orloj,

na němž se lhostejně svítí,

dále zas časově krouží

zdrobnělé světy.

Uprostřed orloje trčí

ohromné ruce.