PĚT LIDÍ

Hluboko v černé tmě pod zemí

zřím v řadě podivných lidí pět,

kahany svírají dlaněmi,

nahoře vášnivě kvete svět.

Pod zemí vleče se strašný klid,

záhadně civí, nic neříká.

Promluvím: „Je vám tu těžko žít?“

,Práce a okolnost všeliká!‘

A teď ty tváře tak zrůdněly

v tragické masky svým úsměvem,

jenž přelét’ rty jejich nesmělý:

,Není to nejhorší vejít v zem!‘

Však já jim v duši své vnesla tam

nebe a moře a zahrady,

cosi se rozbřesklo oněm tmám:

sen, růže, neznámé poklady!

A jeden z těch pěti – nejmladší,

bledý a krásný můj kahan vzal:

,Sám vám chci svítit.‘ Oč bohatší

šli jsme pak chodbami všickni dál!

Jeho zrak démantně rozzářen

co asi vidí? Mé představy,

vnuknuté touhou jim stvořit den,

nad nímž se Bůh s dary zastaví?

Snad i ta černá tma radost má,

nahoře vústí a spočine

u hvězd a kvítí ta černá tma,

v světlo se změnivši nevinné.

Těch pěti hmota v tmě ulpěla,

jen jejich oči jdou za mnou, jdou,

jak duše světelné bez těla,

jehož snad ještě dnes pozbudou.

Zářící den mě vzal v náruč svou,

z těch pěti tam stal se milion,

bušících nesmírnou odezvou

v každého mrtvého srdce zvon.