Pět minut.

„Ještě pět minut můžeme být spolu,“ –

jen krůpěj žití – roky života

však za ní dala bych, ty plynou v bolu,

a ona jediná v nich – hvězdy jasnota.

Ručičky s chvatem ukončily štěstí,

jen pohled ještě, skoro zamžený,

a blaho minut těch mě musí vésti

v života dny a noci bez změny.

A kam se dívám, kam se dívám náhle,

když unavena klesám zoufale

na cesty bez rosy a růží – sprahlé,

že v zraku plane štěstí bývalé?

Ještě pět minut plných záře, blaha

chvěje se clonou času k srdci – sem,

ať křiví se tmou drsná žití dráha,

když svítí věčné světlo v srdci tvém.