PETR

Bázlivý bělásek krouží kol modrého trika.

Do zlatého písku hrabe si Petr tunel,

vysoká jedle stíní mu dílo

jak zelená věž.

Tu jedli

do černa nebe znamenalo na půl,

hořela bleskem jak pochodeň rudá,

kdož tenkrát hasili, řekli jí:

mrtvá.

Štíhlý je Petr jak lasička mladá,

páteř jak proutek a na pérách nožky,

hbitý je v skoku, hbitý je v běhu,

celý jeden velký dům chce mu zastavit rejdy,

ale jeho dřeváčky jako velikonoční klapačky

pleskají pořád:

od schodů k zábradlí, od ohně k lampě,

od otevřeného okna k otevřenému oknu –

a večer co večer diví se lidé:

Ty ještě žiješ?!

Pod černou jedlí ztiší se Petr,

chvilku jen dlabe si tunel, pracovník pilný,

potom i ruce si zdřímnou.

Živý, zelený stín mu bronzuje vlasy,

ztemní mu oči jak ospalé laňce,

bezpečně sedí bělásek na modrém triku.

Hle žije,

on žije, jedle i Petr.