PETR HROBAŘ.

Jde Petr stísněn od fary:

syn mu se pověsil k trámu,

on nesmí dát ho na máry,

má za zdí kopat mu jámu.

Kop’ Petr, hovor zapřede,

však slzou promočil slova:

„Já věděl, kam to povede,

když holkou sfantí se znova.“

Kop’ Petr, zem jak z plamene,

ji slzou k dítěti světí:

„Ach farář – ten je z kamene,

jak každý, kdo nemá dětí.“

Již dvacet rokův jediný

všem hřbitov na rovy brázdí,

jen zbytkům té své rodiny

má lože ustlati za zdí.

Již dvacet let má k hrobům klíč

a farář hroby ty kropí,

jen syna zahrabat má rýč,

jak smeť když do díry klopí.

Svým Petr tělem přikryl rov,

tam z dne se do noci modlí:

„Vždyť, bože, byl on ryzí kov,

nebť nebyl v myšlení podlý.“ –

Cos náhle tak vesel, hrobníku?

Slyš, zvoní faráři hrany,

ej, zdvihá hrobník motyku –

hrob kope na čtyry strany.

Jdou kněží v žalmech ke hrobu –

ej, máte svěcené vody,

jak pro dva, pro tři, v zásobu,

tak jako na velké hody!

Ej, slaví Petr velký den,

dnes dlí i na hrobech v noci –

onť mrtvý dech a mrtvých sen

jak král má v jediné moci.

Neb on kde dům jim postaví,

tam v tlení těší se, trudí,

až je z té noci vybaví

a na kost hubené zbudí.

Onť svrchovaný hrobů pán –

dnes moc svou k údechu slaví:

kdo v zemi pusté pochován,

dnes v zem jej svěcenou staví.

Tak probděl noc až do rána,

až mrkla dennice bledá:

dnes duše z hvězd mu setkána,

dnes jej to k nebesům zvedá!