Petr. (I.)

Již ke kováři naše koně vedou

a Petr běží sobě ku krejčíři,

pojede, praví, z rána do města.

Chce kazajku míť nedlouhou a šedou,

však pěkně k tělu. Lidé klepem šíří,

že žije mu tam v městě nevěsta.

Zejtra si přivstane a před třetí

mu vozík ze vsi k lesu poletí.

A Petr vyjel. Pyšní se svým šatem

a jasně okem do široka zírá,

vždyť vítanou mu dnešní výprava;

již po blizoučkém vršku hrbolatém

se sváží letem v bujná pole širá,

když na východě svitla záplava,

a když zadrnčel vozík silnicí,

zaplál mu oheň bledé na líci.

A pak prásk’ bičem. Bělouš do hnědouše

svou lesklou hřívu po přátelsku plete,

i sviští povoz, jak by prázden byl;

škádlivě koník do soudruha kouše,

kobylka šedá družně do hříběte,

až ubývá jim cesta kolik mil.

A na kozlíku Petr myšlenky

posýlá letem k srdci milenky.

Ať pšenice se mezi žebřinami

otřásá jak chce, jen když vozík spěchá,

a jen když prchá planina i les;

aj, vozka s touhou svou tu pleší sami,

vždyť radosť bujná, lásky cíl a těcha

se zjeví jemu sladce ještě dnes.

A jak tam v předu hořel koní pár,

tak v srdci vozky jeden pal i žár.

Když západ chvěl se v růžové své zoře

a mdloba jala bujné kroky koní,

i Petr sklonil hlavu do prsou;

snad v nich je s blahem také kousek hoře,

když citův roztrhanou směsí pro ni

pod novou kazajkou se mocně dmou.

Než večernice vzplane růžný svit,

svou Martu bude v náruči své mít.