Petr. (III.)

Už Petr koně na hospodě strojí

a ještě v noci na návrat se chystá,

když zablesklo se dvorcem očí dvé;

a již v svou náruč tiskne Martu svoji,

horoucně líbá, kde jen v líci místa,

a šťasten je, že zas má děvče své.

I ptá se Petr, ptá se Marta též:

„Zda mi pak přece v slově zůstaneš?“

A není odpovědí na otázky marné,

jen obejmutí měkké, vroucí, sladké

a dlouhý pohled v líc a do očí;

Petrovo Marta rámě tiskne švarné

a drsný Petr hladí tváře hladké

i pohrává se zlatou vrkočí.

Čas letem spěchá; s věže hodiny

z těch sterých vzdechů činí jediný.

U vozu koně stojí bez ovíska,

jen časem trhnou lehkou jeho tíží

a stanou zase jako na povel;

posledně Petr Martu v náruč stiská –

jsou ústa jejich jako spjata mříží –

a červánek se na východě rděl.

Sed’ Petr, Marta pláče; koníci

běloučkou letí domů silnicí.