Petr. (IV.)

Byl Petr jedináček, ač ne mladý více,

vždyť uplynul mu rok již čtyřicátý,

a ještě nechtěl býti ženichem.

Ač dávno neviděl, jak večernice

nádherně zaskvívá se v západ zlatý,

ač netěšil se mládí přepychem:

přec divného cos bylo vždycky v něm,

když v západní zrak upřel slunce lem.

Bylť Petr snílek. Venkovský, však vřelý,

jenž nerad za rodiči spěchal cestou,

radš uchýlil se ve své světy sám;

když snů mu puky květem vypučely,

spěl mládeneckým chvatem za nevěstou

a polo stařec uchýlil se k hrám.

Chtěl zahrát s Martou hříčku do syta,

než do obou zas rozum zavítá.

Rodiče bránili. Matka mu plakávala

a otec klíval, že ten hoch se zvrhá

a mešká bláhov dlouho do noci;

už matka víckrát na modlení dala

a tatík z mozku po nitce niť trhá

a oběma jim není pomoci.

Je Petr svůj. Kam vůle jeho jde,

tam čin jej taky k cíli povede.

Tichoučkou chatkou klid se šťastný stele,

matička v postel ukládá se tichá

a otec ještě šepce otčenáš;

v přístěnku Petr tlačí srdce vřelé

a beze slova ulehá a vzdychá:

„Byl jsem tu do včerejška ještě váš!“

Pak vzpomínkou se k Martě uklání,

než usadí se sen mu na skráni.