PETR NIKOLAJEVIČ

Ubohý Petr Nikolajevič!

Hoch hezký, patnáct roků – přišel k nám,

když strýc byl jeho, ruský generál,

jenž ujal se ho, bědné siroty,

sám našel u nás pohostinný kout –

a pro smrt přišel si. Žel, Blanice

ho strhla v klín svůj v letní, teplý den

a nevydala více živého.

A v malém, nízkém domku zahradním

pak v otevřené rakvi ležel on

tak, jak by spal jen. Svíčky drželi

kol rakve jeho, zpíval nad ním pop

a ruskou prsť naň sypal, hořký pláč

co lomcoval kol všemi ženami.

Pak vyšel průvod, svatou ikonu,

již na hrudi své na řetízku měl,

pop zvedal, krásným hlasem volaje,

by smiloval se nad ním Hospodin,

a za ním družičky šly před rakví,

a za ní dav. „Věčnaja pamjať“ pak

zaznělo posléz, a již do hrobu

byl hezký, milý Peťa ukládán.

Ubohý Petr Nikolajevič!

Na protivínském malém hřbitově

tak tiše leží. Snad že často snil,

jak jedenkrát se vrátí do Ruska –

bojovat bude – strýc ho vycvičí –

a snad i padne, ale hrdinně

a rád... jen když zas naděj zasvitla,

že vytrhne se svatá velká Rus

ze spárů těch, kdož její svobodu

tak zneuctili... Peťo ubohý,

kéž dál se ti zdá o tom krásný sen!

Leč shledáš-li se se svou mátuškou,

jí pověz, co ti, jak bys všech byl syn,

tu matek za ni rakev skropilo.