Petr. (VI.)

Osení roste. Slunce na ně svítí,

teplíčko žene do výsosti klasy,

a celý kraj jak zlatem opředen;

na lukách stkví se travina i kvítí

a nad nimi se ptačí třesou hlasy,

a co kde viděť, samé blaho jen.

Jen v měkkém, starém srdci Petrově

se ukládají tísně ledové.

Marta mu chladne. Jeť on ovšem taky

chladnější, než se láska v hruď mu hnala,

mělť dvakrát tolik jako Marta let;

však jí se nechtělo žíť mezi mraky

a při muži schnouť jako v mechu skála,

i Marta zatoužila v bludný svět.

Svou zlosť zapíjí Petr, Marta zas

vyhlíží okem v mladý květ a jas.

A Marta miluje. Byl štíhlý mládeneček,

to myslivecký, vlídný, ač přec mužný,

a pojal Martu v síť svou čarovnou;

což vzpomínati taky na věneček,

když mladý živůtek jej dobrodružný

s tou vesnickou sved’ maně královnou.

A Petr po vsi lidí táže se,

zda to vše lidské srdce unese.

Pak bloudil v lese. Zatím přišly stíny

a s hvězdami noc na smrky a buky

i na skalinu, odkudž pádný sráz:

„Tam pykať budeš za své bídné viny,

z mozolné svojí vydám vám jej ruky,

vy vlny ječné, tučný na pospas!“

Za chvíli zápas – hoch se kácí v důl

a Petr hledá pro svou hlavu kůl.

A našel pěknou borovici taky:

tam nad ní visí noci ve příkrovu

a z rána žasne hrůzou celá ves. –

Však časem přejdou všecky bouře, mraky,

zahrabou Petra do těsného rovu,

tak jako myslivečka nesli dnes.

A Marta vdova? Až přeletí čas,

za Petra najde Pavla sobě zas...