PETR Z KRAVAŘ. (I.)

V své čarovábné ranní cloně

se usmál červencový den.

Již po hotově stojí koně

a kol se tlumí davy žen.

Pan Petr z Kravař na kůň sedá

a dlouhý urovnává meč.

Matička jeho stará, bledá

tu promluvila k němu řeč:

„Kde budeš vidět pravdu, víru,

tam obětuj se životem;

je svatou věcí bohatýru

za rodnou umírati zem.

Co hlásáno nám velkým Husem,

to cti a chraň a braň a haj –“

Již jízda z hradu rychlým klusem

se vyřítila v šírý kraj.

Zem duní, sténá květný luh

pod tíhou obrněných rot.

Vlá hedbáv korouhevných stuh,

plá v slunci dlouhých kopí hrot.

Když vidí hejtman pražských měst

a obcí v dáli Petra jet,

hned poslu šeptá rychlou zvěst

a ten se za ním pouští v let:

„Hoj, pane Petre, stůj a slyš!

Hle, Zikmund bílé Prahy zeď

chce přelézt lehce jako myš...

Moh’ bys nám dobře prospět teď!“

Jel s odpovědí posel zpět

a Petr dále s lidem zas,

kde zraje na rovinách klas,

kde pučí na lučinách květ.

Tam nad Nuselským oudolím

se k nebi zvedal šedý dým,

tam tichounce se Zikmund krad,

by osvobodil Vyšehrad.

Tam k němu s lidem Petr v kvap

se do tábora jeho hnal.

A Zikmund liška zaplesal,

že jednoho zas hejla lap’.

I jistil ho milostí svou,

jak potře hejno českých hus,

že Rosu, pannu spanilou,

mu římský oddá nuncius. –