PETR Z KRAVAŘ. (II.)

Noc teplá s kouzlem snivých krás

jak holubička slétá s hor,

a den svůj zlaty háv i pás

ukrývá v tmavošerý bor.

Pod planou hruškou na luze,

jež bledých květů jemný pyl

na vetché sype haluze,

se Petr s Rosou zastavil.

Nad Prahou nebe baldachýn

se mění v tmavý zlatohlav;

do mraků ční velebný Týn

a jiných věží pestrý dav.

Na báních věží zlacených

si paprsků hrá světlý tlum

a od Vltavy vlnek smích

se mísí v žaluplný šum.

Jak stařec, jemuž snů květ sprch

a rozkvet jenom šedinou,

tak v hladině vod Petřín vrch

svou hledá mladost jedinou.

Jak honec noční sivý mrak

se za červánky žene v lov. – –

Tu dívka zvedla k Petru zrak

a snivý byl ton jejích slov:

„Však zapomenu na hory,

v nichž mladost svoji žila jsem;

ty vaše nivy, pahory

jsou lepější než vlašská zem.

Kam oko hledne – samý květ,

kam ucho slechne – samý zpěv.

Proč hubí zem tu celý svět,

proč i váš pustoší ji hněv?“

Zrak její zalet v šerou dál

a ruka klesla tiše v klín. – –

Pan Petr mlčky tady stál

a líce jeho přelet stín.

Či zachvělo jím vědomí,

že pomáhá svou matku bít,

či velelo mu svědomí,

by zítra odvrh meč i štít?

Ba zítra, zítra, zítra snad

se řekou valit bude krev

a hlavu vztýčí pyšný had

a bránit se mu bude lev.

Den bílý světlý bav i pás

již ukryl v tmavošerý bor;

noc teplá s kouzlem snivých krás

si hoví na temenech hor.