PETR Z KRAVAŘ. (III.)

Noc vlhká v tmavém oruží

se v říše svoje vzdaluje,

den bílý stoupá do růží

a nivy, lesy celuje.

Zem duní, sténá květný luh

pod tíhou obrněných rot.

Vlá hedbáv korouhevných stuh,

plá v slunci dlouhých kopí hrot.

Tam nad Nuselským oudolím

si bledá poletuje smrt

a hrozí spárem krvavým

a vyje jako běsný chrt.

Voj Pražan táhne z pevných bran

a hluk se na hluk stahuje

a se všech koutů, se všech stran

smrt volá k hodům krahuje.

Meč o meč zvoní, ječí roh

a hvízdá hejno kalných střel,

stoh mrtvol kryje nový stoh –

a vše dým a kouř obestřel.

Kde nejhustější kopí jež,

kde nejhrozněj’ dech smrti vál,

kde nejkrutější bují řež,

tam Petr s Moravany stál.

Jen Češi s Čechy bojují,

jen Češi v poli zmírají,

jen Češi s Čechy vojují –

a Uhři klidně zírají.

I volá vůdce Jaroslav:

„My krví luhy zrosili,

my mrtvých máme na sta hlav,

ať Zikmund pošle posily!“

Leč Zikmund nedbá znamení

a vypravuje posla zpět.

Krev potoky se pramení

a hyne všeho lidu květ.

To vida zalká vůdce kmet:

„Nač mám se za Zikmunda bít,

lid nechat bratrům ubíjet

a zrádce vlastním tělem krýt?

Zpět, k ústupu!“ zní jeho hlas

a tělo chví se jako dub,

kol něhož bouře slaví kvas.

„Zpět, k ústupu!“ zní hlahol trub.

„Zpět k ústupu!“ v dál ječí roh

a ustupuje celý voj.

Jen Petr množí mrtvol stoh

a s Čechy svádí nový boj.

Kůň poraněný pod ním pad

a na krvavou strh jej zem

a květ života jeho zvad

pod lítým koňským kopytem.

Strach honosivé Němce jal,

že na komoně sedají,

že pouštějí se v divý pal

a spásu sobě hledají.

V plen Pražanům pad’ Vyšehrad

i tábor Zikmundův i stan. – – –

Most na řetězích hradní spad

a vojsko mizí v klenbě bran.