PETR Z KRAVAŘ. (IV.)

Noc nová v lůně snivých krás

jak holubička slétá s hor

a den svůj světlý háv i pás

ukrývá v tmavošerý bor.

Tam v oudolí, kde s políček

vlál žlutavý a plný klas,

krev stéká v mnohý dolíček

a kalem kalí mnohý vlas.

Tam Rosa v místech stanula,

kde leží Petr bohatýr.

Smrt z jeho tváře vanula

a z lící netušený mír.

Pláč její prolet nebe výš,

že zachvěl by se při něm kov –

a jako krůpěj krve v číš,

tak padá každé z její slov.

Tvář sinala a jazyk tuh

a mlčky chví se siný ret:

„Snad za to trestal tebe Bůh,

žes pomáhal vlast ubíjet.“