Petr zvoník.

„Že beztoho tě obec musí živit

a nemá zaměstnání pro mrzáky

a přec ti nikdo nechce vlasu skřivit,

ač ten tvůj původ je tak všelijaký,

tož zvoníkem nám budeš ode dneška

a za to, ač to práce není těžká,

ten snídani, ten večer dá ti stravu,

a o polednách komu něco zbude.

A zůstávat tam budeš podle splavu,

kde chalupa je pro obecní chudé;

a ničemů že takých u nás málo,

jako jsi ty a nebožtík byl táta,

tož samotnému dlouho ti ta chata

ku blaženému sloužiž králování,

jak za táty se vám tam královalo.

A za to budeš zvonit na klekání

ráno a večer, vždycky v pravý čas

jak táta tvůj, a hodinky a hranu

a na kroupy, když půjdou v naši stranu,

a na vše zlé, čehož nás pán bůh spas!“

„I abys dobře začal, začni hned! –

tvůj táta v žití divoce si ved,

teď je s ním konec. – Zvoň! ať průvod hne se,

beztoho obec těžko dost to nese,

že taký člověk uložit má kosti,

kde my budeme ležet do věčnosti.

Však, ať si někdo mrtvé učí spát!

A on byl přec jen dobrý kamarád

dokud byl mlád, a ona ještě živa –“

A blbý Petr, vytřeštěné zraky,

se na rakev a na rychtáře dívá

a opakuje: „Půjdou v naši stranu

klekání ráno, večer v pravý čas,

a zvonit hodinku a zvonit hranu

a zvonit tátovi –“ a chytil za provaz:

„Vám všechněm taky...“

Zůstával Petr v chatě pod splavem

rok, zase rok a s jara, v zimě, v letě

a chodil ku všem v čase nepravém,

jen zavčas těm, kdo skončili v tom světě;

a že byl srdcem chor, sláb na rozumu,

naslouchal jenom tomu vody šumu,

jak od rybníka padal v roklinu;

a tak se stali nerozlučně druhy

a nemohli se nechat hodinu

a druha druh provázel podél struhy,

když Petr dolů chodil v dědinu,

jež v hloubi sedla jako v hnízdě stála.

A nade vsí se výše vypínala

hromada jílu, z pol zarostlá travou

a na ní červenal se velký kříž

a spasitel dotýkal rukou pravou

se vidlice, kde zavěšen byl zvon,

a hleděl přes ves, jenom kříže níž.

A byli druhy Petr, splav a on.

A přišlo jaro s kytkami a ptáky,

a v rybníku se všechno zalesklo,

a všemu po něčem se zastesklo,

po družce ptáku, po květině včele,

po trávě skále, všemu, co má v těle

srdce, i nemá – a Petrovi taky.

A bylo to po velkonočním hodě

a nebe bylo zakaleno, rmutno,

v horách tál sníh a Petrovi tak smutno

naslouchat vodě, pořád jen té vodě.

I chýlilo se večer k soumraku

a bylo čas jít zvonit na klekání,

a Petr měl až vlhko ve zraku,

a zdálo se mu, i to vody lkání

že dnes je větší, nežli jindy bývá.

A s nebe dešť se spouštěl sychravý;

i šel dnes do vsi jako mrakavý

a myslel si, jak se tak brzo stmívá.

A ode vsi zněl výskot junáků

a pod každou byl náspí houfec lidí

a on, jak je tam v hlučném smíchu vidí,

se přidruží k nim plný rozpaků

a nesměle se dívá na veselí

jak ten, kterého od nich propast dělí.

A přistoup kluk, – nic nebylo to více! –

a za hlučného tlupy chechtání

děl: „Nezvonil jsi ještě klekání,

jdi, odzvoň! – a pak vari, zase domů!

jdi zatančit si s mámou na rybníce,

chodí tam kolem, ač již leta tomu,

co skočila tam sama –“ „Poběhlice!“

dodala kmotra stojíc podle kluka.

A Petr šel a zavěsil se k zvonu

a zdálo se mu, spasitel že v skonu

naň mrká tmou a že se mu chví ruka.

A deštěm, tmou, přes kameny a suky,

úpadem, střemhlav, vravorem a srázem

a horečný a zas jektaje mrazem,

před sebou stále prst Kristovy ruky,

a v uších vody šum, jež chvílemi

prudčeji zakloktala kleče svazem,

ubíhal Petr, až se jedním rázem

jak mrtev skácel v chatě na zemi.

A teď měl sen: – V ráz jeden, druhý, třetí

to napřed dzvinklo sklenných do oken,

jak s hory protější když kámen sletí;

pak zalomcovalo to stěžejí,

jak když se vítr opře, – prudčeji

pak na ráz ráz do drobivého zdiva;

pak ranou, pod níž chalupa se kývá –

a někdo tmavým oknem v síň se dívá

a rukou vzhůru pokyvuje ven;

teď požárem jak nebe zahořívá

a venku Smrť to stojí u oken

a volá: „Petře, zvoň! je soudný den!“

A Petr jde – a Smrť se v tomto mžiku

shroutila v prach a prach kam větrem hnán,

zem, vzduch i vody byly plny ryku

a z mrtvých vstávalo vše, co kdy žilo.

A teď se náhle nebe rozpoltilo

a velký anděl dolů na zem letí

a v ruce drží velkou borovici,

jež přes nebe se klátí jako metla

z východu v západ – a ta nebes světla

skví se a tmí skrz suky šlehající;

a šourem, od východu k západu

ten anděl smetá v jednu hromadu

co ožilo, jak vítr prach a smetí.

A volá: „Petře, zvoň!“ – a Petr zvoní.

A zvonem je ta celá obloha

a shaslé slunce srdcem bije do ní

a pod hromovým každým nárazem

sesrší hvězdy s nebes klenutí.

A on tu stojí jako mátoha

a na všechno se dívá bez hnutí.

A dívá se po všechněch hřbitovech,

jak lidé ven se derou v příkrovech

a za sebou je vlekou k tomu soudu

a chtějí strhnout je, – neb lepí k oudu

se mnohý železo jak řežavé –

a jsou to cáry sdrané, špinavé

a cetky s nich jak sněhu chumelice

spadají dolů; – a on hledí jen

jak v divokém to skřeku vše se honí

a trhá příkrovy; – a zvoní, zvoní.

A anděl volá: „Zvoň!“ Hle, tam se kloní

vždy níže v zem i jejich údolí;

tam lomí se ty čtyry topoly

a všechny hroby jsou už rozevřeny;

jen ve štěrku tam u hřbitovní stěny

se svírá jeden, drží za rubáš –

a jeden mrtvý zápasí tam v něm,

chtě utrhnout se, nesvěcená zem

však drží jej, – on znov se zvedá, klesá

a anděl volá: „Zvoň!“ a Petr plesá

a zavírá mu ku hřbitovu vrátka.

„Zvoň, Petře, zvoň!“ - A Petr pustí zvon:

To byla jeho matka.

A Petr probudil se v těžký ston –

a kolem tma a venku hukot vod

a dveřmi se to valí jeden brod

a venku potok volá: „Petře, pojď!“

A Petr proudem potácí se k splavu.

Je soudný den! Zvoň, Petře, zvoň! – a ruce

se chytly stavidla. – Zvoň matce hrany!

V tom protrhaly vody hráz a prudce

jak slabé, vetché pýří, bez obrany,

v dol odnášely dítě k vesnici.

Teď zvonice se černá blíž a blíž

a v smrtném zápasu chyt černý kříž –

a vyděšeně upřel k němu zraky:

– a pustil jej! – a chyt se zvonice.

Zvoň, Petře, matce! – A nám všechněm taky...

A zvonek zařinčel a zapotácel

se v dol a s Petrem v temnotě se ztrácel.