PETRARCA

Dal síle svojí cansóny takt limousinsky sladký,

jak ratolesti kladl by a květy mezi řádky,

med vřesů jak by provencských se rozdýchal zde vlahý

a lázeň smyslům připravil, kam vstoupily by nohy.

Dal krystalům svých sonetů, jež světelně se mění,

to nejútlejší, nejbřitší a čisté vyhranění.

Dal hybnost svojim sestinám, krev madrigalů zpěnil

a přehluboko význam slov ve věčnu zakořenil.

Však lásce, což jest jejího, se vzpíral dosud dáti,

daň životu, jíž povinni jsou hříšnici i svatí,

byť trpělo tím bez míry – neb vzpouru život trestá –

to nejpyšnější ze srdcí, jež tloukla ve zdech města.

Však bylo jaro. Šeřík kvet’. A glycinie kvetly

a lustry šumných kaštanů jak s rozžatými světly,

ve středu zahrad zářily mdlé oranže a třešně,

po tmavém modrém azuru šly bílé mráčky spěšně

a Rhôna, plná jarních vod, jež hučely a hřměly

jak před zápasem gigantů se skalnatými těly.

Ta kypré břehy věnčila svou sněhobílou pěnou,

dnes žijíc touhou ztracenou a znovu nalezenou.

A jiřičky a skřivani ve vzduchu teplém, vonném,

ti oživili nebesa nad krásným Avignonem,

až zdálo se, že voda, vzduch i ševel trav a křoví

ku síle pojí života i sladkost bájesloví.

Jen šedý klášter Klarisek ten necítil víc jara,

zde tupé času míjení je prázdnost bezetvará,

jsou svatí z bílých mramorů tu ledoví a němí

a serafům vír mystický tu věje perutěmi.

Tam mučedníci neblazí jsou extaticky vzpjati

ku jakýms prázdným výsostem, kde nelze umírati.

Má bledé zlato monstrancí lesk třeštivý a krutý

a duhy záře okenní jsou smutně rozdechnuty.

Van korouhví a bílých svěc, toť modlitba jest jejich,

tíž nutí dvéře železné, by vzdychly ve veřejích,

dřív za sladkým snem života než s lomozem se zavrou

Den jarní v chrámu Klarisek. Den první schůzky s Laurou.